I sny se občas plní

Část 41

Dívala se do modrých očí muže, co jí před malou chvílí předal svého syna a měla, co dělat, aby své srdíčko nehledala na druhém konci města, jak divoce ji tlouklo. Naštěstí ji v jejím zírání vyrušili děti, které zničehonic s křikem přiběhli. „Casey!" Už z dálky slyšela, jak Colin i Emilie křičí její jméno, co jí odpoutalo od očí modrookého muže, který ji přímo propaloval svým pohledem. Tedy aspoň ji se to tak zdálo, zda je to i pravda, to netuší. „Přinesla si nám něco?" Vypískl její malý králíček ve chvíli, kdy ji objal kolem pasu. Vzápětí se i s Chrisem k němu sklonila, aby ho mohla obejmout taky a to samé udělala i u Emilie, která očividně po tom, co se uvítala s babičkou, čekala na svou příležitost. „Ano. Představte si, že jsme si s Claire u toho nakupování, na vás všechny vzpomněli." Pověděla tajemně a vzápětí, s pomocí ženy co jí pomáhala vybírat oblečení, vyndavala z tašky velkou bílou krabici, kterou děti přímo hypnotizovali svýma očima. „Co je tam?" Zeptali se oba dva nedočkavě, co jí málem rozesmálo. „Rozhodli jsme se, že vám uděláme brokolicovou polívku a tak jsme tu brokolici i koupili." Měla co dělat, aby udržela vážnou tvář, když jim sdělila, co dobrého se skrývá v bílé krabici, kterou tak upřeně sledovali. Pravdou bylo, že ty jejich překvapené obličeje, byli k popukání, co způsobilo, že to už Casey nevydržela a v tu ránu se rozesmála na celé kolo. A jak si stihla všimnout, nebyla sama, jelikož Claire ji v tom rozhodně nenechala samotnou.

Derek seděl v obýváku a čekal, kdy přijde jeho bratr, který šel nahoru za Chrisem, jelikož přes chůvičku, co měli u sebe slyšeli, že se vzbudil. Už si říkal, že se za ním půjde podívat, poněvadž mu to nějak dlouho trvalo, když v tom uslyšel z chodby hlasy, za kterými se hned rozešel. Jak se přibližoval, hlasy sílili a on poznal, že se vrátila jeho matka i s jeho příští švagrovou, což považoval za dobré znamení, jelikož už nemuseli hlídat děti. Tedy aspoň z jeho pohledu.

Zastavil se uprostřed chodby a chvíli pozorně sledoval nastalou situaci, když sám sobě přiznal, že vůbec nechápe, co se to tam vlastně děje. První, co ho napadlo, bylo to, zda to ženy, co právě dorazili domů z nákupu, nepřehnaly trochu s alkoholem. Jelikož ten smích, co se v místnosti rozléhal, mu až trhal uši. „Co se to tady děje?" Zeptal se nechápavě a v tu chvíli si i uvědomil, že kdyby byla Casey prioplilá, Hunter by ji určitě malého nesvěřil. „Nic. Jen si děláme legraci z dětí a jak to tak vypadá i z tvého bratra." Vysvětlila mu se smíchem jeho matka, která se takříkajíc, u toho popadala za břicho.

Bylo už něco málo po sedmé večer, když se venku spustil silný déšť, doprovázený hromy i blesky. Po celý den bylo pochmurné počasí, ale to, co se rozpoutalo právě v té chvíli za jejich okny, bylo něco, co přijde tak jednou za rok. Ještě předtím, než se počasí začalo předvádět, měla v úmyslu dát děti do postýlek, samozřejmě až po tom, co by se vykoupaly, ale její plán byl zmařen, jedním malým králíčkem, který málem strachy ani nedutal. „Cay já mám strach!" Vykřikl Colin, když ho blesk, který osvětlil celou oblohu, doprovázený hromem, co udeřil blízko jejich domu, k smrti vyděsil. „To bude v pořádku. Nemusíš se bát." Konejšila ho Casey, když ji vzápětí vpadl do náručí. No zdálo se to být blízko, aspoň tedy pro vystrašené malé děti. Právě byli všichni v obývacím pokoji, když začal ten povyk. Derek odešel domů už před dvěma hodinami, právě tehdy, kdy se dojedl poslední kousek ze zákusků, co s Claire odpoledne přinesli.

Pravdou bylo, že ji to připadalo, jakoby Huntrův bratr jen čekal, kdy bude krabice od sladké pochoutky, která se po celý čas nacházela na konferenčním stolku, prázdná. Musela se pousmát, když jim po tom, co zbaštil poslední kousek oznámil, že musí domů, jelikož ho tam čeká návštěva. Netušila o jaké návštěvě to mluvil, poněvadž to neupřesnil, ale přece jen, s mluvení modrookého muže, nějakou představu o tom měla.

„Já se budu bát spinkat sama!" Přidala se Emilie. Právě seděla na pohovce před krbem a v náručí měla Colina, když ani ne pár vteřin na to, se k ní přiřítila s vyděšenýma očima modrooká dívenka. „Tak, co kdyby jste pro dnes spinkali v mé ložnici? Hm?" Zeptala se jich s milým úsměvem a odpověď ji přišla záhy. „Ano!" Vykřikli oba dva najednou, když do místnosti vstoupil Hunter, který měl v náručí svého synka, co před pár minutami potřeboval na toaletu.

„Copak to tu beze mě plánujete?" Zeptal se zvědavě i pobaveně zároveň, jelikož se mu zdálo, že dnes, aspoň podle toho co zaslechl, když přicházel, budou mít všichni zajímavý večer. „Dnes budeme spinkat s Casey v jejím pokojíku!" Vypískla šťastně jeho holčička, o které ví už hodně let, že bouřky zrovna nemusí. „A to si myslíte, že se tam všichni vlezete?" Zeptal se jich, ale odpověď nečekal. Tedy alespoň je odpovědět nenechal, jelikož jim nedal možnost se k jeho otázce vyjádřit. „Vždyť to dopadne tak, že se ani jeden nevyspíte. Tedy pokud do rána neskončíte na zemi." Pověděl na oko zhrozeně a ve chvíli kdy spatřil ty jejich nešťastné tvářičky, mu to nedalo a propukl v hlasitý smích. Pravděpodobně si děti mysleli, že jim to zakáže, proto měli ty protáhlé obličeje, ale to on rozhodně neměl v úmyslu. On jim chtěl navrhnout něco jiného a dle jeho názoru i lepšího, pokud s tím tedy bude Casey, v co pevně věřil, souhlasit.