I sny se občas plní

Část 11

Když se děti odebrali, tedy kromě Chrise, který stále seděl ve své židličce a veselé mával ručkami, na znamení, že chce k tátovi, do vedlejší místnosti, kde Emilie zavolala Colina, aby si mohli pustit pohádky, měl šanci si s ní nerušeně promluvit. V jídelně vládla klidná atmosféra, co přispívalo k tomu, že ten rozhovor by mohl dopadnout dle jeho očekávání.

Matka i jeho bratr, byli taktéž přítomní, když na ni promluvil. „Casey, tak co? Uvažovala si o mé nabídce? Zůstaneš u nás?" Zeptal se na svůj vkus dost nedočkavě, doufajíc v její kladnou odpověď. Čím očividně rozesmál svou matku, která neměla ani tu slušnost ten smích nějak zaobalit. Pravdou bylo, že kdyby mohl zasmál by se nad svým výstupem též, ale měl plné ruce práce s tím, jak se ztrácel v jejich očích.

„Uvažovala jsem nad tím skoro celou noc. A nezdá se mi vůči vám fér, po tom, co jste pro nás udělal, aby jsme vám zůstali na krku." Pronesla nejistě a přitom se mu dívala do jeho modrých očí, co jí tolik připomínali ty Robinovi. Ano. Potykali si, ale teď uznala za vhodné mu vykat. Nevěděla proč, ale cítila to tak.

„Děvče, tady na obtíž nebude, ani jeden z vás. Toho se bát opravdu nemusíš. A pomoc s dětmi bych moc uvítala. Já už jim totižto nestačím. Čím jsou starší, tím jsou živější a na to já už rozhodně dost energie nemám." Snažila se jí přesvědčit Claire. Věděla, jak moc jejímu synovi záleží na tom, aby u nich bydlela. A chápala i jeho obavy z toho, se jí představit, jako ten Robin, kterého kdysi poznala. Ano. Její syn je šéf šéfů. Je ten nejvýš postavený boss v hierarchii mafie. Navenek se prezentuje a i je, nesmlouvavý vůdce, který si jde tvrdě za svým. To už hold patří k jeho stylu života. Co, ale neznamená, že jeho srdce musí strádat. To srdce, u kterého si myslela, že nikdy nepocítí lásku k ženě. Že se nikdy nezamiluje.

Po té události s Luisem Dubois, se její syn dost změnil. Začal na život v mafii pohlížet z jiného hlediska a podle toho i jednal. Ale to, co ukazuje světu, je něco zcela jiného, než to, co ukazuje svým blízkým. Dokonce i boss, před kterým se valná většina lidí klepe strachy a ze kterého mají všichni respekt má srdce, které konečně začalo bít a které očividně i baží po ženě sedící před ní. A ona, i kdyby měla neví, co udělat, se jí stůj, co stůj bude snažit přesvědčit, aby u nich oba dva zůstali. A tím snad zajistí i to, že si k sobě ti dva časem najdou cestu.

„Moje máma má pravdu." Přidal se do konverzace Derek, kterému došlo, o co se máma snaží. „Už jistě víš, že patříme k mafii. A to skýtá určité omezení i nebezpečí. Neříkám, že to s námi budeš mít snadné, ale opravdu bychom uvítali, kdyby jste zůstali." Pověděl ji to přímo. Neměl proč něco zatajovat. „A pokud máš strach o vaše bezpečí, tak to se bát nemusíš. O to se postaráme." Dodal ještě a pak ji už nechal, ať se s tím popere sama. Chtěl, aby byl jeho bratr šťastný. O to víc, že ví, jak komplikovaný a nebezpečný život vedou. Vždy k němu vzhlížel, je to přeci jeho starší bratr. A proto mu taky přeje lásku. O jednu ženu už přišel a i když ji nemiloval, i tak ho to vzalo. A teď, když si je zcela jistý, že se Hunter zamiloval a mohl by být opravdu šťastný se ženou, na kterou se právě teď dívá, tak proč ne. On rozhodně nebude ten, co by mu stál v cestě za štěstím.

Seděl ve svém křesle a nevěřícně se díval na své příbuzné, kteří se taky ujali toho, přesvědčit Casey, aby u nich i s bratrem zůstala. Byl moc rád, že sdílí jeho nadšení, i když z úplně jiného důvodu. Po celou dobu, co na ni viděl, jak jí to v hlavě přímo šrotuje, z ní nespouštěl svůj zrak. Měl totiž pocit, že pokud od ní odvrátí svůj pohled a ztratí s ní kontakt, prohraje.

Byla opravdu zmatená. Nechtěla Huntrovi dělat potíže se dvěma lidmi navíc, ale když se do jejich rozhovoru přidali i dva jeho nejbližší, oslovilo ji to. Popravdě se jí u něj moc líbilo. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu, se v jeho přítomnosti cítila v bezpečí, ale to mohl být jen důsledek toho, že je i s jeho bratrem Derekem, zachránil. Možná to byla vděčnost, co k němu cítila. Možná to byla vzpomínka na muže, do kterého se kdysi, ještě jako dítě zamilovala. A možná to byli jen jeho oči, kvůli kterým se rozhodla přehodnotit svou odpověď. Ať tak, či onak, přece jen promluvila a nenechala lidi, co se na ni s nadějí, že si to rozmyslí dívali, tápat. „Dobře. Já tedy souhlasím, že zůstaneme prozatím u vás. Můžu zkusit být chůvou vašim dětem, ale upozorňuji vás, že oficiálně s tímto zaměřením nemám zkušenosti. Tedy krom toho, že se od patnácti starám o svého bratra." Pronesla nejistě svůj monolog a ještě než stačil kdokoliv z lidí, co na ni upírali svůj zrak promluvit, pokračovala. „A můžu ještě vědět, jak si to všechno vlastně představujete? Poněvadž můj bratr chodí do školy a já rozhodně nemám finance na školu, o které jste říkal, že ji navštěvuje Emilie." S očekáváním pohlédla na muže sedícího před ní a doufala, že promluví. Zdálo se jí, že ho svou odpovědí potěšila, tak, jako zbytek jeho rodiny, ale taky ho zaskočila svou otázkou ohledně Colinova studia.

„To považuj za vyřízené." Pověděl s úsměvem na rtech. V té chvíli se cítil, jako ten osmnáctiletý kluk, co jí prvně spatřil za tím keřem. Nemohl a ani nechtěl své nadšení z oné zprávy krotit. Vždyť tak dlouho snil o tom, že budou spolu pod jednou střechou. I když v jeho představách to rozhodně probíhalo jinak. „Hned zítra ráno společně zajdeme do školy, kde chodí Emilie a přihlásíme tam Colina. Následně zajdeme do tvé práce, kde dáš výpověď a pak do vašeho bytu, kde vám sbalíme věci, aby jste se mohli přestěhovat." Vysypal to ze sebe tak rychlo, že se málem ani nenadechl. Přemýšlel nad tím než usnul. Všechno naplánoval tak, aby už dnes s nimi mohli trávit čas.