I sny se občas plní

Část 1

Pokaždé, když je jí těžko, lehne si na postel a přitom, jak hledí nepřítomně do stropu, vzpomíná na svého prince, kterého před jedenácti lety poznala za neobvyklých okolností. Tehdy ji bylo sotva dvanáct let, ale už v té době byla dost vyspělá na to, aby věděla, že život není pohádka.

Pravdou bylo, že i když měla vše, co potřebovala, jedna věc ji v životě přeci jen scházela. A to byla láska rodičů k dítěti. Už od svých sedmi let byla převážně sama doma. V tom čase ještě nevěděla, čím se její rodiče živí a ani ji to moc nezajímalo.

Byl to den, jako každý jiný. Ráno šla, jako pokaždé do školy. Nebylo to dlouho, co začal nový školní rok a i když to se spolužáky neměla snadné, vždy se tam těšila. Tehdy byl pátek a protože domů, ani v nejmenším nepospíchala, zastavila se, jako vždy v knihovně.

Dost často se jí stávalo, že když četla nějaký napínavý příběh, ztrácela pojem o čase a jelikož knihovna byla otevřena přes týden do desíti, nikdo ji odtamtud nevyprovázel dříve. Doma ji nikdo nečekal, tak neměla obavy z toho, že by přišla pozdě a někdo z rodičů, by ji za to vyhuboval.

Krátce před desátou hodinou večerní, vrátila knížku, co po celou dobu v knihovně četla na své místo a s pozdravem, který mířil ke knihovnici, co jí tam vždy nechala číst, se rozešla směrem domů. Venku už byla tma, jako v pytli a teplo už taky moc nebylo. Ulice byli plné lidí, co se šly bavit a ona kráčela směrem ke své bytovce, kde v té době bydlela s rodiči.

Byl to starý cihlový činžovní dům. Zvenku nevypadal nijak zvlášť hezky. Omítka ze zdí opadávala a staré dřevěné okna, které se otevírali takříkajíc na heslo, taky nijak vábně nepůsobily. No tak, či onak, byl to její domov a ona se tam ráda vracela.

Svůj vchod kam mířila měla už v dohledu. Světlo, které svítilo u zvonků, stále blikalo. Někdy ji to připadalo, jakoby ji někdo posílal zprávy morseovkou. No hold tehdy byla dítě a její představivost neměla hranic. Právě procházela kolem nízkého živého plotu, co byl u chodníku a ohraničoval tak pozemek patřící k bytovce, kde bydlela, když zaslechla z druhé strany plotu, nějaké kvílivé zvuky.

Nejdříve se lekla, ale její zvědavost zvítězila a šla se podívat, kdo nebo co tam je. Došla na konec chodníku, obešla plot z keře a když podešla blíž, protože v té tmě toho moc neviděla, spatřila tam kluka s hnědými vlasy. Byl schoulený do klubíčka a tiše sténal bolestí. Už na jeho tváři viděla značné podlitiny a to si neuměla ani představit, jak vypadá zbytek jeho těla.

V tu chvíli neváhala a promluvila na něj. „Potřebuješ pomoct?" Zeptala se ho a vzápětí se k němu naklonila. Chlapec, který ležel na zemi k ní vzhlédl a vystrašeně se jí podíval do očí. Mohl být tak o pět let starší než ona a ji v tu chvíli běhalo hlavou, kdo by mu chtěl ublížit.

Viděla na něm, že ji chce něco říct, ale nestihl to. V tu chvíli, tam se skřípáním brzd zastavilo černé auto, ve kterém muž, co v něm seděl stáhl okénko a promluvil na ni. „Hej děvče!" Křikl na ni neznámí chlap a kluk, který ležel u jejích nohou, ji propaloval svýma modrýma očima, které byli naplněné strachem. Zdálo se jí, jakoby ji pohledem prosil, aby o něm nic neříkala. „Neviděla si tady nějakého cizího kluka? Ztratil se a my ho hledáme!" Vykřikl po ní, ten děsivý chlap, až měla pocit, že kolem ní přešla smrt, jak jí ztřáslo. „Ne!" Křikla na něj taky. „Jediní cizí lidi, co jsem tady dnes viděla, jste tady vy!" Dodala a tiše doufala, že odejdou dřív, než se jí od strachu podlomý kolena. „A co děláš tak pozdě venku?" Zeptal se jí neznámi muž a v tu chvíli byla ráda, že batoh, který měla ještě před pár vteřinami na zádech, si sundala dolů. „Hledám kočku! Mrouská se a utekla mi! Je černobílá, neviděli jste ji?" Vykřikla na něj první věc, co jí napadla a díky bohu, že po tom, co mu řekla zavřel okénko na svém autě a o chvíli později, už byl pryč.

Ještě chvíli se dívala směrem, kterým neznámé auto odjelo a pak její pohled znovu upoutal kluk, co jí upřeně pozoroval. „Děkuju ti." Promluvil na ni kluk s modrýma očima. „Kdyby mě tu našli, zabili by mě." Dodal a v ten moment jí nohy už neunesli a sesunula se k němu na trávu, kde ještě ležel.

Chvíli si spolu povídali a pak mu nabídla, že může být přes noc u ní. A protože doma nikoho neměla, společnost uvítala. Netrvalo dlouho a kluk už seděl u ní v obýváku. Donesla mu lékárničku, aby si mohl vyčistit rány, co mu způsobily. Byl dost potlučený, jeho obličej vypadal, jako po utkání boxerů. Už tehdy si byla jistá, že jak se uzdraví a ty otoky z tváře mu zmizí, nepozná ho. Ale ty jeho modré oči, si bude pamatovat do konce života.

Kluka, který se jí představil, jako Robin nechala spát na gauči a ona šla spát do svého pokoje. Ráno, když se vzbudila, pohovka, na které spal, byla prázdná. Na stole ležel jen lístek, který si na památku uschovala. Bylo na něm napsáno,... Děkuji. Nikdy ti to nezapomenu. Robin. Od toho dne, kluka s modrýma očima, už nikdy neviděla. Ale pravdou je, že pořád sní o tom, že se jednou snad setkají.

***************
Zdravím vás lidičky ❤️

Jsem tady s novým příběhem, tak snad se vám bude líbit 😁

Těším se na vaše komentáře ❤️❤️❤️