I sny se občas plní

Část 18

Od školy, kde zanechali Colina, se mu zdálo, že je duchem nepřítomná. A rozhodně si byl jistý tím, že se to netýká toho, že nechali jejího bratra, pro ni, na cizím místě. Tušil, že ji něco rozhodilo, jen nevěděl, co by to mohlo být, jelikož byli stále spolu a nic zvláštního se nestalo. Tedy aspoň dle jeho názoru.

Po celou cestu do Colinovi staré školy, byla jeho společnost, která seděla v autě vedle něj zticha. A tak ho napadlo, to ticho mezi nimi, aspoň na chvíli přerušit. „Casey, pokud tě něco trápí, nebo se ti něco nelíbí, řekni to. Nemusíš to držet v sobě. Nikdo ti přece hlavu neutrhne, když řekneš svůj názor. I kdyby byl jiný, než je ten můj." Promluvil na ni, co nejmileji dokázal a ona, jakoby se v tu chvíli vzpamatovala. Podívala se na něj s takovým neurčitým pohledem, co absolutně netušil, co by mohl znamenat. A pravdou bylo, že ho to kapku znejistilo. „Víš, že bych tobě, ani tvému bratrovi nikdy neublížil. Víš to, viď?" Zeptal se jí s obavou v hlase, protože pokud má z něj strach a bojí se mu tím pádem něco říct, je v háji. „Jestli narážíš na to, jestli mám z tebe strach, tak to opravdu nemám." Usmála se na něj, přitom, jak mu to pobaveně pověděla a jemu opravdu v tu chvíli spadl takový kámen ze srdce, že to museli slyšet snad i na Venuši. „Dobře, to jsem moc rád. Tak, co se tedy děje." Zeptal se jí opatrně, jelikož nechtěl, aby si myslela, že vyzvídá nebo něco podobného.

„Nic, jen jsem si na něco vzpomněla a pak si i uvědomila, že určité věci, které bych moc chtěla, se mi možná nikdy nesplní." Vyslovila těžce. Netuší proč mu to říká, když on je ten důvod, pro který byla po celý ten čas zamyšlená, ale udělala to spontánně. „A můžu vědět o co se jedná? Možná bych ti v tom mohl pomoct?" Zeptal se jí a ji se při té představě rozbušilo srdíčko, jako na poplach. „Promiň, možná ti to jednou řeknu, ale teď ne, dobře?" Řekla mu omluvně a díky bohu, že už se víc k tomu tématu nevracel.

O pár minut později, Huntrovo auto zastavilo u Colinovi staré školy. Oba dva se po tom, co z něj vystoupili, rozešli do budovy, kde ho donedávna evidentně šikanovali, jak zjistila v pátek, když ho šla nečekaně vyzvednout. Pravdou bylo, že netušila, zda to byl ojedinělí případ, nebo se to dělo pořád. Dosud neměla příležitost, si s ním o tom v klidu promluvit.

V pátek, když se dostali domů, chtěla jen, aby si odpočinul a tak se rozhodla, že si s ním o tom, co se ve škole dělo popovídá, až se vrátí v sobotu z procházky, kterou obvykle absolvovali společně vždy, když měla volno z práce. No díky těm lidem, kteří je ten den v podvečer unesli, neměla příležitost to s ním probrat. A pak toho bylo zase moc i na ni. Zjišťuje, že celý ten víkend, co přežily, byl nabitý samými novými zkušenostmi a poznáváním nových lidí, kteří jim tak, či onak zasáhli do života.

Stáli před budovou školy a čekali, až někdo z kabinetu, zvedne svůj ctěný zadek a přijde jim otevřít hlavní vchod. Kdyby jim dopředu nevolala, že přijde, nic by neřekla, že jim to tak trvá, ale upozornila je na to zavčas rána. Asi po víc, jako pěti minutách, se dveře budovy, konečně otevřeli. „Omlouvám se zdrželi mě povinnosti." Pronesla omluvně i zaskočeně ředitelka, když pohlédla na muže, který s ní přijel.

„To je v pořádku." Uklidnil ji Hunter a vzápětí i s Casey vstoupil do budovy školy, která působila víc, než zanedbaně. Ano. Věděl, že je to státní škola, ale i tak pokud věděl, peněz měli dostatek, jelikož i sám jim kolikrát přispíval a ne zrovna s malými částkami. Jako podnikatel, což se vždy tak prezentoval, si to mohl odepsat z daní a tak nikdy neváhal jim přispět, ale teď by rád věděl, kde ty peníze skončily, poněvadž v té budově, rozhodně investované nejsou. „Pán Blackwell. Nečekali jsme vás. Hned, jak vyřídím to, proč přišla paní Diamond, se vám budu věnovat." Vysypala ze sebe žena, která v tu chvíli očividně nevěděla, kam s očima. „To nebude potřeba, jsem tu s paní Diamond a jdeme kvůli přestupu Colina do nové školy." Obeznámil ji popřitom, jak spolu všichni kráčeli chodbou do její kanceláře.

U ředitelky se nezdrželi moc dlouho. Všechny papíry na podepsání, měla připravené asi do deseti minut. Casey vůbec nechápala situaci, která nastala po jejich příchodu do školy. Nevěděla o tom, že Hunter se zná s ředitelkou a už vůbec netušila, proč se paní Santorini tváři tak vyděšeně. Vždyť ji nikdo nic neudělal, řekla si nechápajíc v duchu, když asi o dvacet minut později vycházeli z budovy, kterou doposud navštěvoval Colin.

Čekala je ještě jedna zastávka a to byla její práce, do které už dnes nešla. Měla mít totižto ranní směnu, ale pro jistotu, ještě než vyšla ze svého pokoje napsala nadřízené, že se do práce nedostaví. Znovu seděli v autě, které je vezlo směrem k fabrice, kde je v tuto chvíli, ještě zaměstnaná a ji stále vrtalo hlavou, co se to u té ředitelky vlastně mezi nimi dělo.

Nedalo ji to a pohlédla na muže, sedícího vedle ní, který se víc, než zamyšleně díval z okna vozu, ve kterém se vezli. Chvíli sbírala odvahu, se ho zeptat, no nakonec se přece jen odhodlala k činu. „Huntře." Oslovila svého společníka na výpravě, kterou sám zorganizoval a tím upoutala jeho pozornost, která se do té chvíle upírala na ulici, kterou právě procházeli. Jakmile onen muž, stočil svůj pohled k ní, pokračovala s tím, co jí bylo nejasné. „Jak znáš paní Santorini?" Zeptala se nejistě. Ani nevěděla, proč ji to tak zajímá, ale z nějakého ji neznámého důvodu, ji vadilo, že by snad o ní mohl mít zájem. Tedy pokud už náhodou mezi sebou něco neměli, co nedopadlo zrovna nejlépe. Dle toho, jak se ředitelka školy, v jeho přítomnosti chovala.