I sny se občas plní

Část 7

Pomalu se rozešel k hlavním dveřím, kde na něj už čekal jeho majordomus jménem Moris. Byl to postarší pán a v jeho rodině pracoval, už co si pamatuje. Je to hodný a důvěryhodný muž, ke kterému, jak si stihl přednedávnem všimnout, má jeho matka poměrně dost blízko. Netuší, zda mají něco mezi sebou a pravdou je, že ho do toho, ani nic není. Jediné, co chce je, aby byla šťastná. Je to sice jeho matka a taky vdova, po jeho otci, no stále je to žena, která i ve svém věku má své potřeby. Co on opravdu chápe, poněvadž není jiný.

„Morisy." Oslovil muže, co se na něj vyjeveně díval. „Pokoj vedle Emilie, bude odteď patřit tomuhle chlapci." Pronesl k muži stojícímu u dveří a vzápětí se rozešel směrem k pokoji, kam měl v plánu chlapce uložit do postele. Už byl u schodů, které vedli nahoru k ložnicím, kde spali i jeho děti, když se ohlédl za svým bratrem, který právě vcházel do dveří jeho domu. „Dereku, počkej na mě v pracovně. Za chvíli jsme tam." Jakmile to dořekl, chtěl vyběhnout schody, ale všiml si, že jeho matka, se taky přišla podívat, co se to tam děje. „Mami." Oslovil ženu v středních letech, která se na něj s láskou dívala. „Promiň, nestihl jsem večeři. Pak ti to vysvětlím, ano?" Pronesl omluvně, k očividně překvapené matce a když mu přikývla na důkaz toho, že rozuměla, konečně vyběhl schody do pokoje, kde se rozhodl, že bude spát bratr Casey, která ho tiše následovala.

Vůbec nechápala, co se to tam vlastně děje. Bez řečí a co nejtišeji, kráčela těsně za mužem s modrýma očima a doufala, že ji vysvětlí situaci, ve které se právě nachází. Pomalu stoupala do schodů a nezapomněla se rozhlížet kolem sebe. Musela uznat, že jeho dům je moc hezký. Všechno měl vkusně zařízené a to zatím viděla jen chodbu a schodiště, po kterém kráčela.

Během chvíle vystoupali schody a ona se ocitla v patře, kde bylo několik dveří. Přímo před ní, na konci chodby, byli dveře, které dominovali všem ostatním. Byli umístěné přesně naproti schodišti. Po levé i pravé straně, se nacházeli další dveře. Na každé straně byli troje. Zaujatě se dívala kolem sebe, když uslyšela známí hlas, co na ní mluví. „Tohle patro, bylo dosud, jen pro mě a moje děti." Promluvil na ni muž nesící jejího bratra. „Odteď bude i vaše." Dodal a pak se rozešel k prostředním dveřím, které se nacházeli na pravé straně chodby. „Tohle bude od této chvíle jeho pokoj. Moje dcerka má pokojík hned vedle. Blíž tomu mému." Objasnil ji a vzápětí ho sledovala, jak uložil Colina do postele větší, než je její byt. Obrazně řečeno. Nemohla se vynadívat na tu krásu kolem. Byl to opravdu krásný pokoj, který disponoval i vlastní koupelnou, jak si stihla všimnout. „Měla bys ho vysvléct, aby se mu líp spalo." Znova ji, muž stojící vedle ní, vytrhl z jejího obdivného zírání. Pohlédla na svého bratra a vzápětí se k němu sklonila, aby mu stáhla kalhoty i mikinu, co měl na sobě. Nechala mu jen boxerky a tričko, jelikož pyžámko neměl.

Pravdou bylo, že vůbec netušila, co má dělat. Ano, zachránil je a ona mu je za to neskutečně vděčná. No to neznamená, že se o ně musí starat. Je rozhodnutá mu všechno vrátit, jelikož si je jistá, že za ní zaplatil tomu muži, dluhy její rodiny. Jinak by je určitě tak snadno nepustil.

„Musíme si spolu promluvit." Všiml si, že jakmile dopověděl tu větu, znejistěla. „Neměj strach. Tady se mu nic nestane." Ujistil ji a pak už jen sledoval, jak malému, ještě předtím než ho zakryla přikrývkou, dává pusu na dobrou noc. Což mu připomnělo, že by se měl jít podívat na své děti, které už určitě měli půlnoc.

Potichu vyšli z pokoje, ve kterém dosud byli a když za nimi zavírala dveře, požádal ji, aby na něj chvíli počkala. Využil příležitost a na chvíli jí nechal stát na chodbě, aby se mohl jít podívat, nejdříve za svou dcerkou a pak za synkem.

O tři kroky a pár vteřin později, už otevíral dveře Emiliina pokoje a co nejtišeji, tak, aby ji nevzbudil, vklouzl dovnitř. První, co po vstupu viděl bylo, že je znovu odkopaná a peřina leží na zemi. Opravdu netuší, jak se jí to vždy povede, ale pokaždé, když k ní v noci přijde, nic jiného nedělá, než že ji znovu zakrývá. Pousmál se nad tím, jak byla i ve spánku roztomilá a vzápětí, po tom, co jí znovu zakryl, ji políbil do vlásků. Pak, co nejtišeji tak, jak přišel i odešel.

Právě zavíral dveře od pokoje své dcerky, když pohlédl na Casey, která se z místa, kde stála než odešel, ani nehnula. „Ještě chvilku." Pověděl ji tiše a hned se rozešel do dveří, které byli naproti těm, ze kterých právě vyšel. Neváhal a tiše otevřel dveře synova pokoje.

Musel uznat, že on je úplný opak své sestry. Toho, když položí do postýlky a zakryjí ho, tak peřina zůstane na něm a ne pod ním. Ale možná je to jen tím, že ještě nemá normální postel. Stále totiž spinká v dětské postýlce. Jsou mu jen dva roky a prozatím si nemyslí, že je dost starý na to, aby spinkal bez zábran. Nerad by, kdyby se mu v noci něco zdálo a on by spadl z postele.

S úsměvem na rtech k němu přistoupil a pohladil ho po hlavince. Vzápětí ho políbil do vlásků a spokojeně, že jsou jeho děti v pořádku, odešel z jeho pokoje. Jakmile zavřel dveře, kde spinká jeho syn, jeho oči zakotvili v těch jejich. „Můžeme jít." Jen, co domluvil, odpoutal se, i když nechtěně, od jejího pohledu a rozešel se směrem ke schodišti, přes které se dostali do jeho pracovny, kde už na ně netrpělivě čekal Derek.