I sny se občas plní

Část 6

Ve Federicově kanceláři seděl zhruba půl hodiny. Za tu dobu, od něj dostal všechny směnky, co kdy její rodiče podepsali a vzápětí na to, mu převedl požadovaný obnos na jeho účet. Tím považoval obchod s ním za uzavřený, co mu i on následně potvrdil. No ještě než otevřel dveře jeho kanceláře, se přece jen na něj naposled podíval. „Dostal si zpět, co bylo tvé. Odteď dáš od ní a toho kluka ruce pryč!" To bylo poslední, co mu před odchodem řekl, načež mu on jen přikývl na souhlas.

Neměl v úmyslu se tam déle zdržovat a tak, když vpadl do místnosti, kde seděla Casey i s malým chlapcem, pokynul svému bratru rukou na odchod. Federicovi lidi sice zmateně zírali, ale nic proto, aby jim zabránily v odchodu neudělali. Svůj pohled stočil k ženě sedící na pohovce, svírající v náručí malého klučinu, která už od pohledu, vůbec netušila, co má dělat.

Chápal, že je ještě vyděšená. Ne, každý den se vám stane, že vás z ulice někdo unese. Neváhal ani vteřinu a přistoupil k ní. Následně si dřepl do úrovně jejich očí a posléze na ně oba promluvil. „Už nemusíte mít strach. Teď půjdete se mnou a promluvíme si, ano?" Ujistil je něžným tónem, který ani nevěděl, kde v tu chvíli vyhrabal. A jakmile mu nepatrně přikývla na souhlas, znovu se zpříma postavil.

Ze všeho, co se za poslední dvě hodiny událo, byla zmatená. V jednu chvíli, ji div nezmlátí člověk, co jí unesl, jen proto, že se snaží chránit svého bratra a v té druhé, s ní někdo úplně jiný, co jí od onoho nářezu zachránil jedná, jako s člověkem. Po slovech muže s modrýma očima, se značně uklidnila. Jakmile mu přikývla na souhlas, okamžitě se zvedla a i s bratrem, se v jeho i v doprovodu muže, který s ním přišel rozešla neznámo kam.

Netrvalo dlouho a všichni seděli na zadních sedačkách černého SUV. No skoro všichni. Jen ona, Colin a muž s modrýma očima. Ten druhý muž, co se tak nápadně podobal na jejího zachránce seděl, jako spolujezdec u řidiče. Ostatní muži, jeli v druhém vozidle, téže značky, jako to, ve kterém jeli oni.

Když vycházeli z onoho podniku, nebo spíše bordelu, kde dosud byli, musela uznat, že se v první chvíli lekla, protože narazili na dalších pět dost mohutně stavěných mužů. Ale, jakmile zjistila, že patří k těm dvěma, co je zachránili, ani přesně neví před čím, no dle jejího úsudku, před něčím, co by se jí určitě nelíbilo, uklidnila se.

Po celou cestu ji pozorně sledoval a nemohl uvěřit, že je s ním opravdu v jednom autě. Tolik let, co o ní nechtěl raději, ani slyšet, jen proto, aby ji náhodou neohrozil a teď sedí vedle něj. Pro něj osobně, je to, jako splněný sen. Celých jedenáct let, ji měl zavrtanou hluboko v srdci.

Pravdou bylo, že dosud si nebyl jistý, zda to, co k ní po celý ten čas cítil, není jen vděčnost, za to, co pro něj tehdy udělala. Ale teď, když sedí vedle něj a jsou jen pár centimetrů od sebe, má jasno. Ty city, co vůči ní po celou dobu choval, byli a jsou něco mnohem víc, než jen prah obyčejná vděčnost.

Derek ve zpětném zrcátku sledoval svého bratra a vůbec nechápal, co se to s ním děje. Ještě nikdy neviděl, že by Hunter pro někoho udělal něco podobného. Natož pro ženu, o které neví zhola nic, krom toho, že ji rodiče zanechali dluhy.

Ačkoliv, když o tom tak přemýšlí, něco za tím určitě bude. Něco, o čem on nemá ani ponětí. Přece musel mít nějaký důvod k tomu, když mu nařídil, aby ji ještě jako dítě hlídal. Ať přemýšlel, jak chtěl, na nic, co by vysvětlovalo onu situaci nepřišel. Uvědomil si, že jediné, co mu zbývá je, promluvit si s bratrem o tom, co se to vlastně děje a proč zrovna ji chrání.

Cesta do neznáma trvala zhruba hodinu. Jeli přes celé město a zastavili se až u sídla, které bylo obšancované vysokým betonovým plotem. U brány stála ochranka, která jakmile spatřila vůz, ve kterém přijížděli, okamžitě otevírala masivní bránu. Zdálo se jí, jakoby se právě dostala spíše do nějaké pevnosti, nežli na místo, kde žijí lidé.

No i když to zvenku vypadalo dost,.... Pravdou je, že ani neví, jak by to měla popsat. Jediné slovo, co jí v tu chvíli napadlo bylo, děsivě. Tak za branou to bylo něco zcela jiného. Musela uznat, že muž, který ji zachránil, si očividně potrpí na bezpečí své rodiny. Po osvětlené příjezdové cestě se dostali, až k hlavním dveřím, kde už stál muž, co na ně čekal. Připadal ji, jako sluha. Alespoň si to myslela, poněvadž ještě žádného neviděla. Tedy pokud se nedívala na televizi.

Když vůz zastavil, měla v úmyslu vystoupit, jelikož ji muž sedící vedle ní řekl, že jsou na místě, ale její úmysl byl zhacen jejím bratrem, který ji počas jízdy očividně usnul v náručí. Pravdou bylo, že se mu ani nedivila. Tolik stresových situaci, co zažil za posledních pár hodin, ho muselo zcela vyčerpat. Načež, jakmile se cítil v bezpečí usnul.

„Počkej, pomůžu ti." Pronesl tiše ke Casey, když si všiml, že malý je už nějakou tu chvíli v říši snů. „Nemusíš mít strach. Jen ho odnesou dovnitř. Určitě ho nechceš budit a na to, abys ho odnesla ty, je už očividně těžký." Vysvětlil jí, když si všiml v jejich očích obavy. Neměl v úmyslu ublížit, ani ji a ani malému. Co nejtišeji vylezl z auta a přešel na druhou stranu, kde sedla Casey. Mezitím, jak obcházel vůz, vystoupil i Derek s řidičem a kupodivu, nebyli hluční, jako obvykle.

Jen, co zatáhl za kliku u dveří a otevřel je, natáhl se po chlapce, kterého si opatrně, tak, aby se nevzbudil vyhoupl do náručí. Načež vystoupila i jeho sestra. Bylo už po půl deváté a to znamenalo, že jeho děti jsou už v postýlkách. No i tak měl v úmyslu, jít se za nimi podívat. Bylo mu líto, že nestihl večeři, kterou měli strávit v rodinném kruhu, ale měl na to pádný důvod.