Styles Twins

part 27

"Máš hlad?"

"Po pravdě? Umírám hlady", zasmála jsem se.

"Znám jednu skvělou pizzerii, můžeme se v ní stavit"

"To zní dobře"

"Tak jdem", usmál se Edward a ukázal mi směr, kterým půjdeme. Po necelé črvrt hodině už jsme seděli v pizzerii a vybírali si, jakou pizzu si dáme. 

Po jídle jsme se s Edwardem procházeli po městě. Ukazoval mi nejrůznější části a já až teď poznala, jak je Brooklyn krásný. Když se začalo stmívat, stavili jsme se ve Starbucks pro dvě karamelové Frappuccina a najednou jsme se objevili v nějakém parku. Vůbec jsem nevěděla kde se nacházíme. 

''Tak jak se ti naše město líbí?'', zeptal se mě Edward, když jsme se posadili do trávy a popíjeli svoji kávu. 

''Po téhle procházce daleko víc než na začátku. Moc děkuju žes mi to tady ukázal'', řekla jsem. Edward se usmál. 

''Nemáš vůbec zač Sam. Já si dnešek moc užil''

''Já taky'', uculila jsem se. Edward se na mě zaujatě díval. 

''Copak?''

''Jsi hrozně krásná když se usmíváš'', řekl. Cítila jsem jak mi začínají červenat líčka a sklonila jsem hlavu, což dělám pokaždé když mi někdo složí kompliment. Ani nevím proč to dělám, ale prostě to dělám. 

''Teda krásná jsi pořád, ale s úsměvem je to něco neuvěřitelného'', dodal. 

''Děkuju'', špitla jsem. 

''Jsem hrozně rád že jsme do sebe ten tvůj první den školy vrazili'', řekl, což mě donutilo se zasmát. Přesně si ten moment pamatuju. 

''Od té doby jsem si tě hrozně oblíbil Sam, a.. mám tě moc rád. Jsi jedna z nejúžasnějších holek a to tě znám chvíli. A, je tady něco, co bys měla vědět'', dívala jsem se na něj a nevěděla co čekat.

''Sam, já.. já jsem se do tebe zamiloval''

''Edwarde'', vydechla jsem překvapeně. Edward se ke mě pomalu nakláněl a já pochopila, co chce udělat. 

Chce mě políbit. 

''Ne, to.. já..'', zakoktala jsem a odtáhla se od něj. Edward mě zaskočeně sledoval. 

''Já už musím jít'', vyhrkla jsem, rychle se zvedla a utíkala z parku pryč. Slyšela jsem za sebou jak na mě Edward volá, ale já ho ignorovala a běžela dál. Vyběhla jsem ven z parku a aniž bych věděla kde jsem, utíkala jsem prostě pryč. V hlavě jsem měla zmatek a aniž bych o tom věděla, po tváři mi začaly téct slzy.

Po chvilce běhu jsem se zastavila. Dívala jsem se kolem sebe, ale nepoznávala jsem kde se nacházím. 

Kruci. 

Proč jsem z toho parku utíkala? 

Mohla jsem Edwardovi v klidu říct, že ho mám moc ráda, ale jen jako kamaráda. 

Teď se nacházím v nějaké části města kterou vůbec neznám, kterou jsme ani s Edwardem neprocházeli a nevím, kam jít. 

Co mám dělat? 

Kdybych zavolala rodičům, budou naštvaní že večer chodím sama po městě které neznám. 

Napadlo mě jen jedno. 

Harry.

Rychle jsem z kapsy vytáhla mobil. Zjistila jsem, že jsem si po škole zapomněla zapnout zvuk. Měla jsem nepřijaté hovory a zprávy od mámy, od táty, taky zprávy od Harryho a nejnovější nepřijaté hovory a zprávy od Edwarda. Všechno jsem to ignorovala a vytočila Harryho číslo. Po pár zazvonění mi to vzal. 

''Bože Sam, konečně. Proč mi neodpovíš na zprávy? Bál jsem se, že se něco stalo'', vyhrnul hned.Snažila jsem se uklidnit a chtěla mu normálně odpovědět, ale nešlo to. 

''Harry, já..'', nemohla jsem mluvit. Zlomil se mi hlas a po tvářích mi tekly další slzy. Byla jsem zmatená, vystrašená, neděla jsem kde jsem.

''Sam ty brečíš? Co se stalo? Kde jsi? Jsi v pořádku?'', naléhal. 

''Já.. já nevím kde jsem''

''Cože?''

''Byla jsem v nějakém parku s Edwardem a on.. já utekla a nevím kde jsem. A je tma a jsou okolo mě divní lidé a.. Harry já se bojím a nevím co mám dělat'', vzlykala jsem. 

''Řekni mi, co víš kolem sebe? Nějaké budovy, nebo obchody, nebo něco''

''Naproti mě je McDonald's a o jedno vedle nějaká čínská restaurace a vedle toho nějaký chrám, nebo kostel nebo něco''

''Vím kde jseš. Za pár minut budu u tebe Sam. Vydrž prosím, hlavně nikam nechoď, s nikým se nebav a čekej na mě''

''Děkuju Harry. Prosím, pospěš si'', řekla jsem a Harry zavěsil. Strčila jsem mobil do kapsy a dívala se kolem sebe, přičemž jsem si dlaněmi zahřívala paže. Minuty ubíhaly jako hodiny a já se modlila aby už byl Harry u mě. 

''Co je to tady za kočičku?'', ozval se za mnou klučičí hlas. Zavřela jsem oči. Prosím ne, prosím ne.

''Co tady děláš sama zlato? Tohle není bezpečné místo pro večerní procházky o samotě. Potuluje se tu moc nadržených kluků'', ozval se druhý hlas, který se přibližoval, až jsem ho slyšela ucha. Po chvilce jsem cítila, jak se někdo otřel o můj zadek. Znovu jsem v očích ucítila slzy. 

''Prosím, nechte mě být'', zašeptala jsem. 

''Ale notak, neboj se. Jen si chceme trochu užít'', ozval se třetí hlas a po chvilce jsem taky viděla, komu patřil. Bylo jich dohromady 5. Stoupli si přede mě a prohlíželi si mě. 

''Nejsi vůbec špatná, zlato. S tebou bych si rád užil'', promluvil zase ten druhý hlas, přistoupil mě ke mě blíž a položil mi ruku na zadek. Uskočila jsem. 

''Prosím, nechte mě být'', řekla jsem znovu. 

''Zasekla ses a teď tuhle větu budeš opakovat dokola?'', zasmál se ten první. 

''Nevadí, i tak by se s tebou určitě šukalo bezvadně'', řekl ten první, stoupl si vedle třetího a položil mi ruku na druhou půlku zadku. Tvrdě mi ho zmáčkl a druhou rukou se mi snažil rozepnout kalhoty. 

''Ne, prosím, pusťte mě'', naléhala jsem hystericky. V duchu jsem se modlila, aby tenhle moment hned přestal, a nebo aby netrval dlouho.