Styles Twins

part 57

"Sam, nech mě něco říct, prosím"

"Ne", vytrhla jsem se mu ze sevření a svoje ruce přenesla na svůj krk. Rozepnula jsem řetízek s přívěskem H a hodila ho po něm.

"Měl by sis konečně uvědomit, co chceš. Já na tohle nemám", řekla jsem roztřepaným hlasem, otočila jsem se a rychlým krokem se stékajícími slzami po tváři se vydala pryč.  

"Můžu přijít k tobě?", zeptala jsem se Judy hned co mi zvedla telefon. 

"Sam, děje se něco?"

"Můžu přijít k tobě?", zopakovala jsem naléhavě. 

"Jo, jo, samozřejmě. Já.. čekám na tebe", odpověděla. Ukončila jsem hovor a rozeběhla se. Čím víc jsem se vzdalovala od Harryho, tím víc jsem brečela. Mobil jsem musela dát na tichý režim, jelikož Harry se mi snažil dovolat a tak můj mobil pořád zvonil.

Představil mě jako kamarádku. Kamarádku. 

Stydí se za mě?

Nejsem pro něho dost dobrá? 

Má mě vůbec rád, tak jak mi říká, nebo si na to jen hraje? 

Tyhle otázky se mi honily hlavou, zatímco jsem spěchala k Judy. Jen co jsem vyběhla jejich pár schodů u vchodu, otevřely se dveře. Stála v nich Judy, s vystrašením na tváři. Ihned jsem po ní skočila a objala ji.

"Bože Sam, co se stalo?"

"Já-"

"Já-"

"Harry-"

Nemohla jsem ze sebe nic vydal. Prostě to nešlo. Chtěla jsem jí všechno říct, ale jen co jsem začala mluvit, hlas se mi zlomil. 

"Pojď dovnitř, potřebuješ se uklidnit", řekla a zatáhla mě dovnitř. Vyzula jsem a odkopla boty, sundala bundu a společně s Judy jsem šla k ní do pokoje. 

"Dojdu pro pití", řekla Judy a odešla. Vytáhla jsem si z tašky kapesníky a utřela si obličej. Zhluboka jsem dýchala. Vytáhla jsem mobil a koukala na černou obrazovku. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám mobil rozsvítit. 

Nakonec jsem to ale udělala. 28 zmeškaných hovorů. 36 zpráv. Neměla jsem ale odvahu si zprávy přečíst, a tak jsem mobil vrátila zpátky do tašky. 

"Tady máš", řekla Judy, když se vrátila do pokoje, se skleničkami s vodou v ruce. 

"Děkuju", pípla jsem a napila se. 

"Co se stalo?", zeptala se tiše. 

"Byla jsem s Harrym. Vyzvedl mě před školou a jeli jsme k nim domů, ještě předtím jsme ale měli jet k nějakému klukovi. Po cestě mi psal Nathan a tak jsem mu odepisovala. Však víš, ten kluk z letadla. Harry se mě ptal co si píšeme, a tak jsem mu řekla že s Nathanem půjdeme ven. Ironicky mi na to odpovídal, až zastavil před nějakým domem a vystoupil. Já jsem vystoupila pochopitelně taky a.. začali jsme se hádat. Křičeli jsme po sobě, fakt nahlas jsme křičeli. Začal říkat věci, jakože mám jít s Nathanem.. že se s ním mám jít klidně i vyspat. A když jsem mu vysvětlovala, že má přece holku, tak mi řekl, že to na mě stejně bude zkoušet. Byl nepříčetný, nevím kam by ta hádka vedla, kdyby nepřišel jeden kluk. Ten jeho kamarád, ke kterému jsme jeli. A když se zeptal, koho to tady Harry má, tak.. on.."

"Tak?"

"On mě představil jako svoji kamarádku"

"Sam", posmutněla. 

"Víš jak jsem se tam cítila? Víš jak to zabolelo? Já.. já ho miluju, Judy. Opravdu ho miluju a on mě představil jako svoji kamarádku. Bylo to stejně bolestivé, jako by mě kopl do břicha a několikrát vrazil do obličeje. Možná ještě víc", znovu jsem se rozbrečela. Judy nic neřekla, jen mě přitiskla k sobě. A to přesně jsem potřebovala. Objímala jsem jí a brečela jí na rameni. 

"Proč to tak bolí? Já už nechci aby to bolelo", vzlykala jsem. 

Oni mi to říkali. Říkali mi že mi Harry ublíží. Říkali že si na něj mám dát pozor. 

Ale já je neposlechla. Zamilovala jsem se do něj a myslela si, že je jiný. Že je jiný než jakého mi ho popisovali. 

A to byla chyba.