Navždy

První kapitola

Ellas
Jedna z osmi prošla úzkou štěrbinou mezi skalami. Tato soutězka se stále zužovala. Hory byly plné klamů a úkrytů. Uprchlý jezdec se tady mohl snadno skrýt. Ellas si hory vybrala pro svůj průzkum. Všech osm dívek se rozdělilo a pátraly po celém území. Každou doprovázela skupina městských vojáků.
Ellas se rozhlédla po východu z neprostupné soutězky. Z obou stran je svíraly skály a před nimi tekla malá říčka.
"Musíme se vrátit a vyšplhat kousek výš. Tady nic nenajdeme. Nemohl se sem dostat s koněm a pochybuji, že by se ho vzdal. Ztratil by tím rychlost." Řekla Ellas.
Vrátili se k místu, kde se zvedala úzká zvířecí stezka. Mohla by je dovést na širší část skal, kde by bylo pro jezdce výhodnější zůstávat. Ellas šla v čele, následovaná svým doprovodem.
Výhled, který soutězka nabízela, byl překrásný.
"Mohu se zeptat?" Ozval se jeden z vojáků.
"Jistě." Kývla Ellas aniž by se k němu obrátila čelem. Postupovala po zvířecí stezce výš nad soutězku a dál mezi velké kameny.
"Víte, kam jdeme? Netuším, kde bychom mohli být." Zeptal se voják. Ellas jen zaslechla, jak se ostatní vojáci tiše svěřovali ostatním, že také nevědí, v jakém místě v horách se nacházejí. Ellas se usmála.
"Také to nevím. Ale vím, kudy se dostaneme pryč, až to bude nutné. Znám směr. To stačí." Odpověděla.
"Ano, směr vím také, ale pokud narazíme na sráz, těžko ho obejdeme." Namítl voják.
"Máte pravdu. Nechte to na mně. Není to zas tak složité. Hory vždy někde končí." Řekla Ellas.
"Dobře. Rozumím." Kývl voják.
Procházeli podél svislé skalní stěny. Cestička byla natolik úzká, že se po ní nedalo pořádně jít, aby se neodloupnul kamínek a nespadl ze skal do soutězky.
"Zkusíme se dostat po skalní zdi nahoru." Napadlo Ellas. "Bude to pro nás lepší." Ukázala kousek nad sebe. "Je tam plošina." Všimla si. Vojáci rozbalili dlouhý provaz. Patřil k jejich výbavě a zásobám. Jeden z nich se o kousek zdržel.

Chytil se za hlavu a opřel se o zem. V hlavě mu proběhla myšlenka, měnící se v hlas.
"Je čas. Proveďte můj rozkaz. Zničte ji."
Voják se musel trochu sebrat. Město, ze kterého pocházel, bylo pod nadvládou člověka, který zadal jemu a jeho druhům přesné instrukce. Teď mu poslal myšlenkami pokyn k vykonání rozkazu.
"Rozumím." Řekl  v mysli.
"Dobře. Výborně." Zaslechl.
"Všechno v pořádku?" Ozvala se Ellas, která si opožděného vojáka jediná všimla.
"Ano, už jdu. Promiňte." Odpověděl rychle a zvedl se. Ellas se pokoušela najít na skále nejsnažší cestu pro lezení. Voják čelil zvědavým pohledům svých druhů a vždy jen kývl hlavou. Je čas. Vojáci rozkaz znali. Hned vše pochopili a přestali se o to zajímat. Nesměli se prozradit.
"Polezu první." Nabídl se jeden z vojáků. Ellas souhlasila. Voják postupně lezl nahoru a lano táhl s sebou. Když vyšplhal až na plošinu, kterou Ellas objevila, našel místo, kde se dal provaz uvázat a druhý konec hodil dolů.
"Můžete." Zavolal. Další na řadě po něm byla Ellas.
Vzala lano do rukou a začala šplhat. Nohama se opírala o skálu a rukama se přitahovala. Zaznamenala mezi vojáky změnu nálady a podívala se dolů. Všichni ji sledovali. Nikdy by jí to nepřišlo zvláštní, ale oni neměli obyčejný výraz. Něco se stalo. Už byla skoro nahoře. Cítila se zvláštně, najednou tak nezvykle. Jinak.
Dosáhla plošiny, ale první voják jí zastoupil cestu, aby se nemohla přehoupnout přes okrajovou hranu. Vzhlédla k němu a pohlédla mu do oči.
"Ustup." Rozkázala. Voják ji však neposlouchal. Neustoupil a vypadal, že chvíli váhá.
"Děje se něco?" Zeptala se Ellas, ale bylo jí jasné, že ano. Voják uchopil lano a poté ji chytil za ruce.
"Tohle je spiknutí. Zrada." Řekl pouze. Pak jí odtrhl ruce od lana a ona se neměla za co dalšího chytit. Vykřikla a padala do hloubky soutězky.
Její výraz, než dopadla, značil jednu jedinou věc.
Nechápala...