Navždy

Čtyřicátá kapitola

Assu a Kristi
Vojáci se seběhli okolo nich. Assu neváhala a tasila meč. Museli si probojovat cestu k útěku. Kristiho meč také škrtl o pouzdro, ale jelikož neuměl pořádně bojovat, Assu se na něj nespoléhala. Zaútočila.
"Počkat..." Zavolal nějaký voják. Až po útoku vojáci tasili vlastní meče. Assu bojovala rychlými přesnými zásahy, ale vojáci na ni neútočili, jen se kryli a ustupovali. Kristi chtěl Assu pomoct a také začal útočit. Vojáci se nejdřív snažili uhýbat, ale pak se rozhodli vrhnout do drtivého protiútoku. Kristi přestal zvládat a jeho meč ztratil rychlost. Vojáci se kolem něj shlukli do kruhu a on se nestačil otáčet. Vyrazili mu zbraň z ruky a chytli ho. Škubal sebou, ale drželi ho pevně a vlekli ho dál od Assu. Na tu se řítilo mnohem víc protivníků, než mohla zvládnout. Slyšela křičet Kristiho a viděla ho koutkem oka, když ho táhli stranou, aby mu nemohla pomoct. Ona je, co je, a nikdo ji nemohl porazit, ani ti vojáci. Ale vždyť tohle už dávno neplatí. Jsou to povídačky lidí, kteří v ni věří. Jenže od objevení ztracené magie to přestalo platit. Je možné, že teď tedy nemá šanci? Vojáci byli v přesile. Celá jednotka, takže přes sto mužů. Začaly s ní zmítat protichůdné pocity a myšlenky. Smutek, který uzavřela v sobě, se zas dostal na povrch. Přiletěla rána ze strany a Assu stihla v poslední chvíli nastavit meč. Nestihla ho ani pořádně stisknout v rukou. Síla úderu jí vyrazila z rukou rukojeť. Tu skutečnost spatřila už ve chvíli, kdy meč nastavovala k obraně. Rovnou plynule uchopila meč, který nosila na zádech. Opět byla ráda, že má dva. Byla by schopná vzdorovat vojákům jak dlouho by chtěla. Ale oni neměli jen meče. Někteří si připravili kuše. Assu ztuhla, když  na ni namířilo přes deset nabitých zbraní.
"Odlož meč i dýku." Řekl kapitán. Assu neochotně uposlechla. Okamžitě a bez námitek. Právě teď neměla nejmenší chuť nechat se zastřelit. Vojáci jí obě zbraně rychle vzali.
"A teď prosím poslouchej. Není to tak, jak si myslíš."
"Co není tak, jak si myslím?" Zeptala se Assu. Ovládla se. Její oči byly neutrálně šedé.
"My nejsme od Arimes. Už ne." Řekl voják.
"Cože?" Vyhrkla Assu.
"Vzbouřili jsme se. Někdo se k ní dostal dost blízko, aby ji praštil, ale pak nás málem všechny odrovnala svými kouzly." Vysvětlil voják.
"Jak vám mám věřit?" Neváhala Assu. Voják kývl.
"Je jasné, že nám nebudeš věřit, ale je to pravda. Teď, když víš, o co jde, můžeme ti vrátit zbraně, aniž bys nás polovinu zabila?" Kapitán vypadal, jako kdyby vážně mluvil pravdu. Assu jen kývla. Voják jí podal oba meče a vrátil jí i dýku. Chvíli počkalpočkali, než meče vrátila do pouzder. Jedno na zádech, jedno u pasu. Kapitán se na ni krátce podíval a otočil se k ní zády.
"Assu!" Ozval se Kristi. Vynořil se za ní a doběhl k ní. Až pak se zastavil. Assu se při pohledu na něj usmála. Bylo na něm vidět, že dostal pořádnou nakládačku.
"Chci si s vámi promluvit, kapitáne." Řekla Assu.
"Ano? Prosím." Pokynul jí voják. Několika gesty naznačil vojákům, že půjdou dál. Nebudou se tady dlouho zdržovat.
"Půjdeme do vesnice? Potřebuji Kristiho naučit bojovat a potřebuji sehnat posily. Chci jít proti Arimes, třeba i ve válce. Elow se... vzdala. Zbyla jsem jen já a já ji zabiju."
"Ona to dokáže." Vyhrkl Kristi. Vojáci se na něj podívali, ale nevšímal si toho. Díval se na Assu. "Já vím, že ano." Usmál se. Assu ho chvíli sledovala, než se kapitán začal smát a souhlasil. Ani Assu, ani Kristi, nevěděli, proč se smál, ale nevšímali si toho. Společně se všemi vojáky se vraceli do vesnice.