Navždy

Osmá kapitola

Elow
Stáli na břehu jezera. Ona a skupina vojáků. Elow byla druhá lučištnice. Dlouhé černé vlasy si zapletla do copu. Byla tichá a uzavřená. S vojáky skoro nemluvila. Okolo jezera se rozprostíral listnatý les. Spoustu zelených listů různých odstínů se odráželo v obraze na hladině vody. Tam, kde bylo skrz křišťálovou vodu vidět na dno, pluly malé rybky. Na jedné straně jezera ležela vysoká skála. Možná to byl balvan, který sem dříve dotlačil ledovec, ze kterého jezero pocházelo. Elow k němu zamířila. Sledovala okolí, ale zároveň obdivovala krásu tohoto místa. Vojáci ji následovali. Jen letmo jim pokynula hlavou, aby přidali. Zdálo se jí, že jeden nebo dva zaostávají. Jakmile ale pochopili její gesto, zase zrychlili. Došli ke skále a Elow se začala rozhlížet ještě pozorněji. Někde mohl být kamenný závěs, puklina a nebo jen stromy a keře přilehlé ke kameni jako dostatečně velký úkryt pro jezdce s koněm.
Ucítila tlak ze strany a jeden voják ji tvrdě přitlačil zády na skálu. Lekla se a nedokázala tomu zabránit. Další voják jí z ramene strhl luk a odhodil ho na zem. Konečně začala reagovat. Vytrhla se z jeho sevření a pokusila se utéct o několik kroků dál. Podařilo se jí to jen na okamžik. Voják ji zachytil za ruku a prudce strhl zpět. Opět ucítila na zádech chlad kamene a pod krkem meč. Voják ji neváhal zabít. Vykřikla, uvolnila trhnutím jednu ruku a meč odstrčila tolik, aby mohla vyklouznout. Povedlo se. Sáhla do toulce se šípy, který jí zůstal u ramen a vlastníma rukama jeden hrot vrazila do nejbližšího vojáka. Nezabila ho, ale ošklivě zranila. Zahlédla koutkem oka meč, napřažený k ráně. Vytáhla z toulce další šíp. Rána meče ale přesekla pásek od toulce a všechny šípy se rozsypaly. Držela svůj jeden šíp a rozběhla se pryč. Sebrala ze země luk a šíp zasadila do tětivy. Toho, kdo se k ní rozběhl jako první, zastřelila.
Vzápětí ji dva vojáci chytili za ruce a odhodili na zem. Upustila luk. Než se stačila sebrat, jeden do ní prudce kopl. Vykřikla a chránila si hlavu. Odvalila se o kousek dál a chtěla se zvednout, ale voják ji rukou švihl přes tvář. Zůstala ležet obličejem k zemi. Znovu do ní kopl. Lapala po dechu. Nemohla se nadechnout. Zapřela se rukama a pomalu se postavila. Narovnala se a podívala se vojákovi do tváře. Vytáhl z pouzdra svůj meč a namířil ho na ní. Ze steany se ji pokusil sejmout jiný. Uhnula mu, ale zatočila se jí hlava a málem upadla. Pád zarazil kmen stromu. Zvedla ruce, aby udržela rovnováhu. Před ní vyběhl voják s mečem a rozzuřeně po ní sekl. Když se s výkřikem vyhýbala ráně, rovnováha vzala za své. Podlomily se jí nohy a svezla se na zem. Voják se znovu pokusil o úder.
"Elow!" Ozvalo se nedaleko. Na její záchranu to ale byla příliš veliká vzdálenost. Elow ten hlas poznala. Toria?
Dívka přiběhla s tyčí napřaženou k boji. Překvapení jí hrálo do karet a první dva vojáci se ani nestihli pořádně bránit. Odrazila ránu třetího a ihned na to ho udeřila bodcem na konci tyče do hlavy. Ten poslední už byl jen jako nic. Nečekala a klekla si vedle kamarádky.
"Elow, řekni něco. Jsi v pořádku?" Ptala se. Elow se snažila zklidnit rychlý dech a pokoušela se narovnat. Nedokázala zaostřit zrak.
"Torio?" Vydechla.
"Jsi živá. Není ti nic vážného?" Toria svou kamarádku objala. Elow zaslechla její smích a také se usmála.
"Co se stalo?" Chtěla vědět.
"Sama moc nevím. Zachránil mě Enndor. Varoval mě." Řekla.
"Kdo je Enndor?" Dostala ze sebe Elow. V hlavě se jí ozval hlas.
"Já." Před dívkami přistál ostříž.
"Děkuji. Zachránili jste mi život." Řekla Elow. "Ale proč mě chtěli zabít?" Nechápala.
"Je to spiknutí. Chtěli vás zničit všechny." Řekl Enndor.
"Proč? Jaké spiknutí?" Ptala se Elow. Toria sklonila hlavu. Elow se na ni vyděšeně podívala.
"A co ostatní?" Vydechla. Toria jen zavrtěla hlavou. "Tomu nevěřím!" Vyhrkla Elow.
"Jen ty, já a Assu." Špitla Toria.