Navždy

Osmnáctá kapitola

Arimes a Sotton
Arimes stála na hradbách a sledovala vracející se vojáky. Tři dívky z osmi- žijí a i nyní utekly. Ale už o nich ví. Teď se neschovají. Už jim nedopřeje takové možnosti jako jsou útěk, naděje nebo život. Usmála se. Nejspíš mají strach. Nemohou pochopit, jak přišla k zapomenuté magii. Jistě, to je muselo překvapit. Taky se rychle stáhly. Arimes se jen začala bránit. To nejlepší teprve ukáže čas.
"Kde je?" Zaslechla rozzlobený křik. "Arimes!" Křičel Sotton a blížil se k ní s mečem v ruce. Vyběhl po schodech na hradby a postavil se vedle ní. Chytil ji za ruku. Bolelo to, měl silný stisk.
"Jak jsi je mohla nechat utéct? Mohla jsi je zabít hned! To jsi tak neschopná? K čemu jsem tě vyhledal? Aby ses smála nad tím, jak ty bojovnice prchají?" Vztek z něho přímo sršel. Arimes počkala, až se vykřičí. Pak spustila ona.
"Stejně je dostanu. Takhle je to mnohem zajímavější." Usmála se. Sotton zrudl.
"Ty máš dělat jen to, co ti příkážu. Měla jsi je zabít hned. Žádné- utekly, tak už je nebudu dál pronásledovat. Musí je vyřídit hned první rána!" Poučoval ji.
"To je moje věc!" Vyprskla.
"Tak pozor! Až budu vládce, klidně tě můžu dát popravit. Pak se můžeš smát čemu chceš."
To bylo na Arimes moc. Jeho smýšlení o místě diktátora ji štvalo ze všeho nejvíce. Pokaždé, když to vypustil z úst, přepadl ji nekontrolovatelný pocit, že ho musí zabít.
"Ty nikdy nebudeš diktátor! To budu já! Já chci vládnout!" Vykřikla.
"Nemůžeš! Já jsem nástupce! Jsi holka z venkova, zapomněla jsi na to?" Opáčil Sotton.
"Ty jsi tak nepředstavitelně hloupý! Tobě to pořád nedošlo? Přemýšlíš někdy? Mám větší moc než kdokoli na světě! Jestliže chci vládnout, nezastaví mě nic! Mohu tě sesadit aniž by někdo něco věděl! Mohu zabít koho chci a kdy chci. Včetně tebe." Sotton měl stále vztek, ale zjevně mu došlo, co chce Arimes udělat. Zakolísal a odpotácel se pár kroků dozadu.
"Takže jsi mě zradila." Řekl. Arimes protočila oči.
"Jsem ráda, že ti to došlo." Usmála se. Tak hloupý a slepý člověk, jako byl Sotton, snad nemohl existovat. Sotton zatnul zuby a přimhouřil oči.
"Řekla sis o to." Oznámil. Pak se po ní ohnal mečem. Vyšlehl záblesk rudého světla a okolo Arimes a Sottona zapraskal oblak jisker. Slabé závoje červené mlhy se rozplynuly. Sotton ležel na zemi a nemohl se pořádně pohnout. Snažil se dostat alespoň na kolena, ale nešlo mu to.
"Ne!" Zachraptěl.
"Sám jsi mi řekl, že svou oběť mám vyřídit hned první ranou." Arimesin úsměv se roztáhl do krvežíznivého šklebu. Sotton se chtěl natáhnout po svém meči. Ležel kousek od něj. Dotkl se ho prsty. Arimes ho však přišlápla k zemi a následně ho zvedla.
"Nemohl bys vládnout. Nikdy bys to nedokázal." Řekla mu.
"Budeš litovat." Odpověděl.
"A čeho? Tebe rozhodně ne." Arimes se prsty postupně dotýkala čepele Sottonova meče. Ostří dostalo rudou barvu.
"Ty se také jednou ocitneš na místě poraženého." Sípal Sotton.
"Jistě." Ucedila Arimes. "Rozhodni se. Nechceš třeba zemřít hned teď? Nebo až za chvíli?"
"Ne." Vyhrkl Sotton.
"Snad nemáš strach? Ze mě? Ze smrti?" Ptala se pobaveně Arimes.
"Ne. Já nechci..." dostal ze sebe Sotton. Arimes švihla jeho mečem a sekla ho do ruky. Rudá barva z čepele zmizela ve chvíli, kdy se na ní objevila kapka krve. Sotton vykřikl. Arimes prstem setřela jeho krev z meče. Sotton znovu vykřikl a chytl se za zraněnou ruku. Nevypadalo to jinak než jen jako škrábanec.
"Co je to za kouzlo?" Vykřikl mezi bolestí.
"Jen kouzlo." Pokrčila Arimes rameny. Sotton vydechl a zavřel oči. Bolest ustala a on ucítil jen nepříjemný pocit konce. Pak nastala změna a stal se z něj pocit přijatelný.
Arimes nad ním stála s opovržením v očích. Zasloužil si to. Tak hloupý... Konečně je po něm. Otočila se a odešla, aniž by o něm někomu řekla. Stejně sem vojáky přiláká výbuch červených světel, kterým Sottona odrovnala.