Navždy

Jedenadvacátá kapitola

Elow, Toria, Assu a Sanzia
Už zaspaly úsvit. Mohlo uběhnout půl hodiny po chvíli, kdy se slunce vyhouplo zpoza kopců. Do lesa však ještě neproniklo. Všechny dívky ležely tak nějak poblíž sebe. Elow ležela z poloviny ukrytá pod keřem, Assu a Sanzia se opíraly o strom každá z jedné strany a vedle místa, kde v noci ležel oheň, ležela na zádech Toria. Les byl tichý a napjatý. Ráno to bylo chladné, ale dívky hřály jejich tmavé modré pláště. Sanzia takový plášť neměla, ale zima jí nebyla.
Assu otevřela oči. Rozhlédla se. Držela hlídku a čas od času si na chvíli zdřímla. Nebyl to ale spánek hluboký. Dokázala se z něj probudit, kdykoli se kolem něco hnulo. Nedlouho poté, co ostatní usnuly, kolem prošel nějaký malý tvor. Nechtěl však lovit je. Bylo to jen zvíře. Teď se ale Assu probrala znovu. Pokrčila nohu, aby se mohla posadit. Opřela se o ruku a prohlédla si okolí. Něco se jí nezdálo. Les byl tichý. Ale cosi slyšela. Jakoby ozvěnou. Něco se rozléhalo mezi stromy a blížilo se to. Assu vstala a prošla kolem jejich tábořiště. Ano, ten zvuk se blížil k nim. Z koruny stromu vylétl vyděšený ptáček a zmizel jí z dohledu. Vrátila se ke stromu, vedle kterého spala, sklonila se pro svůj meč a zůstala tam klečet. Neustále se rozhlížela. Natáhla se a poklepala Sanzie na rameno.
"Sanzio!" Sykla. Když se nic nestalo, znovu do ní strčila.
"Co se děje, Assu?" Ozvalo se šeptem v odpověď.
"Poslouchej. Co to je?" Zeptala se. Sanzia se zaposlouchala. Po chvíli se taky začala rozhlížet. Bylo vidět, že to slyší taky. Blížilo se to. Rozléhalo se to mezi stromy.
"To je štěkot." Vydechla Sanzia.
"Máš pravdu." Řekla Assu.
"Kde by se tady vzali..."
"Psi?" Nastalo ticho. Povrch se tady zvedal do mírného vršku. V noci to nebylo pořádně vidět. Nahoře se ale něco pohnulo. Tělo malého psa se mihlo po kmeni padlého stromu a zas zmizelo.
"Co se děje?" Ptala se Sanzia. Štěkot byl velice silný. A přibližoval se pořád víc. Potom se k němu přidal nový křik. Lidský.
"Vojáci!" Vykřikla Assu. "Seber věci!" Řekla Sanzie. Neměly skoro nic, ale nechtěly tu po sobě nechat ani stopu. Assu se rozběhla k Torie a zatřásla s ní.
"Torio! Probuď se!"
"Assu?" Toria konečně otevřela oči. Assu do ní znovu strčila.
"Jsou tu psi a blíží se vojáci, honem musíme pryč!" Toria se okamžitě chopila všech svých věcí. Nebyla z těch, kterým dlouho trvá vstávat. Assu se vrhla k Elow. Třásla jí s ramenem. Štěkot byl zase o kus blíž.
"No tak Elow!" Assu začínala panikařit. Už chtěla být pryč.
"Já jsem vzhůru." Ozval se klidný hlas. Assu se na Elow podívala.
"Musíme rychle utéct." Řekla krátce a vyskočila. Elow byla v mžiku na nohou a pomohla ostatním sebrat z okolí známky své přítomnosti. Psi by to nezmátlo, ale vojáky ano. Pak se všechny rozběhly pryč. Zmizely mezi stromy a stále zrychlovaly. Štěkání znělo hned za nimi. Výkřiky vojáků se držely pořád v přijatelné vzdálenosti.
"Musíme nahoru! Na stromy!" Vykřikla Toria. Dobře šplhala, to už se mnohokrát prokázalo. Naposledy při lezení na okno hradní budovy ve městě. Každá si postupně vyhlídla nějaký strom a pokusila se na něj vylézt. Všechny se dostaly nahoru. Ale Toria jediná se o to ani nepokusila běžela dál. Elow se pevně držela větve a snažila se přitáhnout výš, když si toho všimla.
"Torio, co to děláš?" Zavolala na ni. Toria utíkala dál.
"Psi poběží většinou po mojí stopě. Ti, kteří budou skákat na stromy, vás nemusí prozradit. Když vás neuvidí vojáci a většina psů poběží dál, nakonec z toho nic nebude!" Volala Toria. Než stihly dívky nesouhlasit, pokračovala v útěku. Assu a Sanzia se pokusily dostat do větší výšky, kde bylo méně pravděpodobné, že je vojáci uvidí. Elow nakonec taky. Vytáhla se na největší větev a od ní přelezla za shluk menších větví, které ji mohly skrýt. Usadila se dál od kmene, protože na něj bude upřena veškerá pozornost, až vojáci zvednou hlavu. Nemusela čekat dlouho a objevili se první lovečtí psi. Ti první se zarazili a hledali stopu. Ti další začínali škrábat na stromy a štěkali na dívky v korunách. Ti ostatní ale zachytili stopu Torii a vydali se po ní. Některé další psy strhli s sebou. O další okamžik později doběhli vojáci. Bylo jich neskutečně mnoho. Elow ztuhla a šokovaně se na ně dívala. Muselo jich být už přes sto a probíhali další. Teď už ale většina vojáků přeběhla a zůstali ti, kteří se snažili odtrhnout od stromů psy, zmatené a rozzlobené. Vojáci se dívali nahoru a hledali kohokoli, kdo by se na stromě skrýval. Pak se naštěstí otáčeli a táhli psy pryč. Psi poslušně následovali většinu, i když někteří dost neochotně. Sanzia zjistila, že se drží špatně a postupně ji začínají bolet ruce. Neodvažovala se pohnout. Držela se co to šlo. Podívala se dolů. A viděla, že se musí dostat do jiné pozice. Měla jedinou možnost. Představila si, že je neviditelná a pak se přitáhla k jiné větvi. Původní větev se zatřásla. Upoutala trochu pozornosti. Sanzia se znovu soustředila na to, aby ji nikdo nezahlédl. Nejspíš se povedlo. Assu seděla na vedlejším stromě. V sázce bylo, že pohybující se větev způsobí, že si jí někdo všimne. Sledovala zemi pod sebou a nehnula se ani o kousek. Nikdo ji neviděl. A pak zachytila jeden pohled. Voják se jí díval přímo do očí. Věděl o ní. Assu se nechtěla hnout, ale jakmile by voják vykřikl, že ji vidí, musela by. Čekala, kdy se jeho výkřik ozve. Stále mu koukala přímo do očí. Nepostřehla, že jí napětím zelenají. Voják na ni kývl a rozběhl se pryč. Nechal ji být. Na čí straně tedy stál? Neřešila to. Počkala, než se smečka s vojáky vzdálila. Pak pomalu opatrně slezly. Nikdo nic neříkal.
"Musíme najít Toriu." Vydechla Assu. Vydaly se za vojáky.