Navždy

Čtyřiačtyřicátá kapitola

Assu, Kristi a Sanzia
Po ránu byl každý připravený jednat. Lidé z vesnice se připravovali k boji, vojáci jen odpočívali a nabírali sílu. Sanzia se se starou čarodějkou znovu pokoušela najít klíč k ovládnutí silnější magie, než jakou doteď zvládala. Assu a Kristi trénovali za vesnicí, tam, kde včera. Trénink už to byl ale jen poloviční. Assu pořád přemýšlela, jestli je to dobrý nápad, tahat vesnické lidi do války. Nejsou to bojovníci. Arimes se jich snadno zbaví. Vojáci budou mít tužší kořínek, ale i je může Arimes přemoci. Ona sama se ani tak nebála o sebe. Spíš o životy těch, které má kolem sebe. A od včera se nejvíc bála o Kristiho. Neuměl pořádně bojovat. Neuměl. Ona se nemohla zamilovat jako obyčejná holka. Ona je jedna z Osmi, teď už nejspíš jediná. Nemohla doufat, že už nikdy nebude bojovat.
"Vyrazíme?" Ozval se Kimley. Assu se otočila. Došel až k nim.
"Dobře." Kývla a přála si, aby už to měli za sebou. Kristi ji objal kolem ramen. Usmála se na něj.
"Slib mi, že tam neumřeš." Řekla. On se na ni podíval.
"Slibuji. Ale slib mi to i ty." Assu se na něj usmála ještě víc.
"Slibuji." Odpověděla.
Kimley je dovedl na náves. Tam už čekali všichni vojáci a sešla se tady velká část obyvatel vesnice. V jejich čele stála Sanzia. Nebyla z dnešních pokusů o svá kouzla nadšená. Ale přesto si stále věřila. Kapitán se chopil vedení a ohlásil odchod. Vešli do lesa. Assu se ještě ohlédla. Vesničané, kteří nešli, vypadali smutně. Báli se a ona věděla proč. Sdílela jejich strach. Cesta byla dlouhá, ale Assu přišla nekonečná. Dostala se k vedení a už postupně si zvykala na váhu životů, za které bude zodpovědná. Usmála se na Kristiho a již plná důvěry ve všechny ostatní převzala zpět své vedení. Takhle to bylo třeba. Jen tak dokázala udržet své pocity vklidu. Nechtěla je znovu rozbouřit.

Dlouhá cesta se blížila konci. Po takové době byli dost blízko. Assu zvedla ruku.
"Stát!" Zavolala. Nemohli jít do boje po tak náročné cestě. Tady počkají do zítra a odpočinou si.

Pro Assu se všechno táhlo a najednou to rychle uteklo. Přišel čas.

Vyšli z lesa a zastavili hned pod kopcem. Hrad se tyčil nad nimi a působil hrozivým dojmem. Sanzia přišla vedle Assu.
"Dokážeme to." Povzbuzovala ji.
"Já vím." Odpověděla Assu. Chtěla, aby měla Sanzia pravdu. Arimes a Elow budou silný nepřítel i pro takové vojsko, jaké si vytvořila kolem sebe.
"Připraveni?" Zeptala se za sebe.
"Ano!" Za vojáky se ozval kapitán.
"Ano!" Za vesničany nějaký muž, který vypadal s mečem dost nebezpečně.
"Ano." Řekl hned za ní Kristi. Obrátila se na něj.
"Nezapomeň, co jsi mi slíbil." Řekla. On přikývl.
"Ty taky." Usmál se. Assu se nadechla, aby zavelela k útoku, ale neudělala to. Brána hradu se otevřela a ven vyšlo několik stvůr. Vypadaly jako obří štíři. Jenže tělo a hlavu měli jako draci. A neskončilo to. Z brány se valily další a další stvůry. Assu jen vydechla překvapením. Tohle nečekala. Kde je Arimes vzala? Museli být vymyšlení a vyčarovaní. Nic podobného tady neexistovalo. Zvedla hlavu. Na hradbách spatřila Arimes. Sevřela v ruce meč. Ona ji tak nesnáší! Nenávidí ji.
Obludy se zastavily v polovině kopce. Bylo jich dvakrát více, než lidí. Lidé měli jednotku vojáků, přes sto členů. K tomu do padesáti odvážných vesničanů. Těch zrůd bylo na pohled víc než dvě stě a možná by dosáhli i tří set.
"Co to je?" Slyšela Assu říkat Sanziu. Stejná otázka trápila ji. Mají vůbec šanci zvítězit? Pochybnosti zahnala, ale i tak v ní v části duše zůstávaly. Vedle Arimes se postavila na hradby druhá postava. Elow. Byla to ona. Assu se rozhodla. Vyhrají kvůli ní. Dostanou ji zpět. A taky kvůli Ellas. Pomstí její život. A za Detrim, Siath, Tryss, za Laitt a nyní i za Toriu, která vlastně nemusela zemřít. To nemusel nikdo.
"Útok!" Zakřičela Arimes. Její armáda stvůr se dala do pohybu.