Navždy

Jedenačtyřicátá kapitola

Sanzia
V chatě byla naprostá tma. Sanzia každý den zkoušela ovládat magii, kterou měla, ale nedokázala ji používat. Nedařilo se. Byla na tom možná o něco hůř. Znovu natáhla ruku nad stůl a vypustila z ní slabou bílou záři. Chvíli na to se okolo ní začala tvořit žlutá stěna. Sanzia mávla rukou, aby ji strhla. Tohle bylo špatně. Jenže se to stávalo pokaždé. Vzdala to, alespoň pro dnešek. Vyšla ven a chvíli si zvykala na denní světlo. Ve tmě strávila už přes hodinu. Rozhodla se projít k návsi a navštívit Neonn. Neměla příliš co dělat a kouzlit zkoušela každou chvíli. Navíc si dělala starost o Assu, Toriu a o Elow. Od příchodu vojáků do vesnice uplynul celý den. A ony se stále nevrátily. Tad a Lian sice říkali, že je možné, že zůstanou přes noc v lese. Ale že by se ani neukázaly celý další den, to už bylo zvláštní. Sanzia však nemohla nic dělat. Jen čekat. Prošla ulicemi a pomalu se po hlavní cestě vydala k náměstí. Minula památník Laitt a chvíli na něm zůstala viset pohledem. Její myšlenky se ubíraly jedním směrem. Zaslechla hluk ve vzdálené části domků okolo návsi. Rozešla se k tomu místu, šla po zvuku. Lidé měli nejspíš stejný nápad, protože se kolem toho místa sešla skoro celá vesnice. V davu zahlédla Kimleyho, jak odchází s Assu v patách. Takže se vrátily? Za Assu rázoval Kristi. Sanzia se rozhlédla a přes stěnu lidí spatřila jednotku vojáků. Její kapitán se domlouval s pár jinými lidmi. Sanzia se rozběhla za Kimleym. Prodrala se davem a dohonila ho. Hned se přidala k Assu. Ta na ni kývla na pozdrav.
"Tak co se stalo?" Ptala se Sanzia.
"Elow je pryč a já s Kristim pro ni půjdeme. Navíc, vzbouřili se vojáci. Půjdou s námi." Řekla Assu. Sanzia chvíli vstřebávala sdělení.
"Jak to myslíš, že Elow je pryč? A co Toria?" Ptala se.
"Toria je mrtvá a Elow se přidala na stranu Arimes." Řekla Assu. Sanzia na ni chvíli jen užasle hleděla. Jak jí to může oznámit tak klidně? Pak si ale všimla, že i Assu je z toho zdrcená a jen sotva se drží. Klidný hlas byl nucený, nikoli skutečně klidný. A výraz byl také pouze maska.
"Chcete tedy vyrazit proti Arimes? A kdy chcete jít?" Assu chvíli mlčela.
"A ty nepůjdeš?" Zeptala se potom.
"Jsem na tom pořád stejně. Arimes má stokrát větší moc, než já! Nemůžu ji takhle nikdy porazit." Řekla Sanzia.
"Takže se proti ní nemůžeš postavit?" Povzdychla si Assu. I když na Sanziu nechtěla tlačit, zároveň tiše doufala, že se jako čarodějka vyrovná alespoň trochu magii, kterou Arimes ovládá. Měla moc málo času. I přes svůj talent se Sanzia nemohla naučit krotit svá kouzla. Assu to vlastně trochu věděla, ale došlo jí to až teď. Naděje ji nechtěla opustit.
"Vážně ne?" Ujišťovala se ještě.
"Půjdu tam, abych vám pomohla v čem budu moct. Jen říkám, že na Arimes nemám." Odpověděla Sanzia. Assu kývla. Kimley je mezitím dovedl do veliké budovy, kde se řešily problémy vesnice. Nedlouho po nich dorazil i kapitán vojáků a několik vesničanů s vyšším postavením. Všichni si sedli kolem velikého dlouhého stolu. V jeho čele seděl Kimley. Po jeho pravici seděla Assu a po levici se posadil kapitán vojáků. Vedle Assu pak seděla Sanzia, naproti ní Kristi. Dál seděli jen lidé, které nikdo kromě Kimleyho neznal. Kimley začal.
"Naše vesnice stojí na straně Osmi, tedy zbylé, Assu, a měli bychom také pomoci při jejím boji s Arimes. Vojáci jdou s ní. Jak jsou na tom lidé od nás? Slyšel jsem, jak si někteří špitají mezi sebou. Chtějí buď také bojovat, nebo být jinak nápomocní. Co navrhujete?" Zvedl se kapitán vojáků.
"Jestli se někdo z vesnice rozhodne bojovat, můžeme jim dát nějaké své zbraně. Navíc je můžeme narychlo něco naučit." Navrhl. Kimley jen kývl. Nějaký muž, který si sedl až na druhý konec stolu, se postavil.
"Lidé se o válce s čarodějkou často baví. Mnoho z nich už našlo na půdách staré meče a jiné zbraně. Kdo nemá, zkouší vyrobit. Navrhuji vyhlásit něco jako nábor dobrovolníků. Uvidíme, co se stane."