Navždy

Pětačtyřicátá kapitola

Bitva
Assu se rychle vzpamatovala.
"Do útoku!" Vykřikla a vyběhla v čele své méně početné armády proti obludám. V první vlně za ní byli vojáci, až vzadu stáli vesničané a Kristi. Sanzia byla někde mezi vojáky, kde přesně, to Assu nevěděla. Stvůry se na svých několika párech nohou dostaly dostatečně blízko. Obě strany se střetly. Assu se stihla jen krátce rozhlédnout. Vojáci se vrhli na pološtíry a štíři na ně. I na Assu jeden zaútočil. Assu ho ihned sekla přesně mířenou ranou do silného dračího krku. Chvíli to vypadalo, že se stvůra zhroutí, ale nestalo se tak. Vystřelila proti Assu klepety. Assu se vyhnula a po jednom se mečem ohnala. Vzápětí zamířila a sekla přesněji. Usekla zvířeti kus tvrdé skořápky, která chránila klepeto. Musela uskočit před bodcem, ve kterém se skrýval jed. Prořízla stvůře jednu nohu a opět zaútočila na krk. Přes zranění, která stvůra utrpěla, stále bojovala. Assu zaslechla křik vojáků. Říkali, že jsou to neporazitelné obludy. Že se nedají zabít. Pak se Assu rozběhla a čelila útoku na hlavu. Sehnula se, aby se vyhnula. Přímo nad ní se objevila hlava stvůry. Assu zvedla meč a zespoda ji bodla skrz tlamu. Obluda zařvala a klesla k zemi. Vojáci se na Assu krátce podívali, když na ni zaútočila jiná stvůra a ona se při zemi dostala k místu, kde by mělo být srdce.
"Hlava nebo srdce!" Vykřikla Assu. Vojáci se vrhli do boje. Byli plní nové bojovnosti. Na vlastní oči viděli, že Assu stvůru zabila. Tentokrát padlo více oblud. Každý se postupně dozvěděl, jak na ně. Postupovali. Způsobovali veliké ztráty. Jenže také nějaké utržili. Mnoha vojákům se nepodařilo uhnout před ostrými klepety. Jejich těla zůstávala ležet a dosud je nikdo neodtáhl pryč. Další skončili uprostřed bojiště probodnuti bodcem. Jed jim koloval v žilách a oni pomalu umírali. Lapali po dechu. Nikdo neměl čas je odvléct do bezpečí stranou z bojiště. Byli zaměstnáni náporem polodraků a pološtírů.
Assu přerývavě dýchala. Souboje kolem jí začínaly stoupat do hlavy. Cítila, že se přestává plně soustředit na své vlastní duely, ale že hlídá ostatní. Dávala pozor, jestli někomu nehrozí nebezpečí. Ale kdyby se někomu vymkl boj z rukou, stejně by mu nemohla pomoct! Její rukou už padlo tolik stvůr, že by se nedal přesný počet sečíst tak snadno. Přesto ztrácela na síle.
"Ať nosí vesničané raněné pryč! Stejně nám tady jinak nepomohou!" Ozval se výkřik. Byl to dobrý nápad. Ranění, kteří se ještě dají vyléčit, mohou zůstávat v lese, dokud boj neskončí. Chvíli po výkřiku se mezi řadami vojáků rozlinulo jasné bílé světlo. Musela ho vyčarovat Sanzia. Dívka se zjevila hned vedle Assu.
"Vesničané odtáhnou raněné do lesa. Ty, kteří budou mít slabší zranění, mohu hned vyléčit a vrátit do boje." Řekla.
"Něco jako návrat těch, kdo už byli vyřazeni?" Vydechla Assu.
"Přesně. I když ne všech." Potvrdila Sanzia. "A mrtvé už nezachráním." Dodala.
"Udělej to." Rozhodla Assu. Sanzia odběhla pryč. Assu se pustila do další stvůry. Podařilo se jí odseknout bodec s jedem. Ale stvůra se nevzdávala a pokračovala klepety. Assu se ohlédla na tři vesničany, kteří odtahovali dva po dechu lapající vojáky. Nějaká obluda se je pokusila zadržet. Assu se přestala soustředit a chtěla jim pomoct. V tu chvíli přišel útok. Assu ho zaznamenala skoro pozdě a skočila dozadu. Klepeto jí natrhlo jen látku pláště, ale stejně se Assu zhroutila na zem. Snažila se zvednout a vzpamatovat. Navíc zaslechla svist šípu. Těsně vedle její hlavy prolétl šíp. Assu se podívala k hradbám. Elow tam nebyla. Odtamtud by nedostřelila. Musela se vmísit do vřavy. Jestli střílí po ní, je Assu už předem mrtvá. Svou kamarádku s lukem neviděla, ale věděla, že představuje její cíl. Má ji na mušce a stačí jen pustit tětivu, aby se šíp vydal na svou dráhu. Elow nikdy nemine. První šíp byl výstrahou. Upozorněním. Teď to přijde.