Navždy

Třetí kapitola

Siath
Nebylo to nic nového. Jen obyčejný les. Hvozd, plný života. Ale jen na první pohled. Byl to les, hraničící s horami. Skály se do něho vlévaly a stromy je jako obraz orámovaly. Siath vedla skupinu vojáků mezi stromy a hledali stopu po uprchlém jezdci. Diktátor byl mrtvý, ale kdykoli se mohl objevit nový. Pokud šlo o jezdce, mohl se jím s největší pravděpodobností stát on. Pokud ho osm dívek nenajde. Lidé z města tvrdili, že nemá šanci. Dívky nehodnotily nic. Buď ji má a nebo nemá. To se teprve ukáže. Siath byla jedna ze dvou lučištnic. Dovedla bezchybně střílet a rychle za sebou zakládat šípy do tětivy, tudíž jí nic nemohlo uniknout. Ona také na prchajícího jezdce mohla v boji zamířit. Zamířila, ale nevystřelila. Teď si říkala, že to mohla alespoň zkusit. Věděla, že pokud v ten okamžik nevystřelila, bylo to správné. Vždy dokázala dobře rozhodnout v onen okamžik. Šíp by prolétl zbytečně. I přes toto vědomí si však vyčítala, že to nezkusila. Nemělo cenu se tím trápit. Bylo důležité jezdce najít.
Jeden z vojáků za jejími zády se sesunul na zem.
"Udělejte to! Zničte ji. Už nadešel čas. Splňte rozkaz."
Siath se k němu otočila.
"Co je ti? Co se děje?"
"Všechno v pořádku. Zatočila se mi hlava." Odpověděl.
"Zabít!" Křičel hlas.
"Ano, rozumím." Odpověděl voják a hlas konečně zmizel. Chytil se za spánky, ale vstal a narovnal se. Siath mu pomohla.
"Určitě?" Chtěla se ujistit.
"Ano, nedělejte si starosti."
Siath si ho změřila pohledem, ale potom ho nechala být. Otočila se k vojákům zády a pokračovala v chůzi. Vojáci za ní se mezitím pohledem domluvili.
Siath se zastavila a přes rameno trochu nahlédla za sebe. Srovnala si myšlenky. To, na co myslela, ale byla hloupost. Jen nesmysl. Potřásla hlavou a znovu se rozešla.
Vojáci šli hned za ní a stále se k ní přibližovali. Jako kdyby ji nenápadně obkličovali zezadu.
Z místa se co nejrychleji rozběhla mezi stromy. Vojáci to nečekali a tím získala náskok. Netušila, proč začala utíkat. Jen jí v jednu chvíli něco nesedělo. Její instinkt rozpoznat v každé situaci co má udělat ji varoval. Ona poslechla, ačkoli rozum jí říkal, že je to nesmysl. Nemohou ji přece ...
Vojáci se rozběhli za ní, jako kdyby ji skutečně zabít chtěli. Teď už Siath neváhala nad pravdivostí svého instinktu a ještě zrychlila. Vojáci za ní vykřikovali a tasili meče. Vyděsila se. Co to má znamenat? Je to vzpoura? Nebo zrada. Děkovala instinktu za záchranu. Dál se o sebe musela postarat sama. Musela utéct!
"Stát! Zastavte!" Křičeli vojáci. Siath byla rychlá. Postupně získávala náskok. Ale vojáci byli ochotni pro její smrt obětovat cokoli. Jeden z nich se vzdal meče a hodil ho proti ní. Ostří jí podseklo kotník a Siath spadla. Podlomila se jí zraněná noha a ona v té rychlosti sklouzla k zemi. Ještě dvakrát se přetočila, jak ji setrvačnost odhodila o dva metry dopředu. Tam zůstala ležet. Okamžitě si z ramene strhla luk a v krátkém záchvatu paniky se snažila zasadit šíp do tětivy. Musela najít polohu pro střelbu. Ihned vystřelila a šíp našel cíl. Voják, který ji zranil svým vrženým mečem padl. Zbytek vojáků ji však doběhl a Siath nedostala čas střílet. Bojovala s bolestí v kotníku a zároveň s rozbíhajícími se pocity. Trefila druhého a z bezprostřední blízkosti proklál její šíp i třetího. Další už byl však příliš blízko. Nebyla možnost založit nový šíp. Čepel přesekla její luk na dvě poloviny. Upustila ho a nevěřícně se dotkla zničených zbytků tak dokonalé zbraně. Pozdě ...
Siath zbylo jen pár vteřin na to, aby se vojákovi podívala do tváře. Ničemu nerozuměla.
Druhý sek padl na její hrdlo.