Navždy

Pátá kapitola

Laitt
Prohledávala s vojáky vesnice. Jezdec se mohl uchýlit i tam. Laitt byla jedna z osmi. Vybrala si do doprovodu dva střelce s kušemi. Cítila se tak schopněji i pokud šlo o boj na dálku. Obvykle bojovala ve skupině se dvěma lučištnicemi, a tak si zvykla na možnost boje na dálku. Zrovna odešli z jedné vsi a zamířili k druhé. Lidé o jezdci nic neví. Nabídli jim jídlo i vodu, ale informace jim nedokázal dát nikdo. Ani děti, které si hrají každý den na louce a v lese a mají tak větší šanci na něho narazit.
Cesta je dovedla k další malé vesnici. Z jedné strany byla obklopena lesem a z druhé lukami. Na louce viděla Laitt několik koní a dvě holky, které je hlídaly. S nimi tam byl starší kluk. Seděl v trávě kousek od nich a držel provaz, ke kterému byly přivázané tři ovce. Povídali si a bylo slyšet, že se smějí.
Ve vesnici nebylo tolik lidí, kolik očekávala. Polovina z nich zůstala v domech. Nevěděli proč tomu tak bylo, ale stejně museli vesnici prohledat.
"Pane!" Oslovila Laitt jednoho může, který kolem nich rychle procházel.
"Ano? Co je?" Otočil se na ně a neochotně zastavil.
"Chci se vás na něco zeptat. Neviděl jste tady ve vsi poslední dobou ozbrojeného jezdce na koni, který vám připadal podezřelý? Musíme ho chytit." Řekla. Muž se zamračil.
"Neviděl. Ale jestli chcete někoho chytit a vsadit za mříže, zbavte nás Dakkyho." Odpověděl. "Kdo je Dakky?" Chtěla vědět Laitt. Muž se zašklebil.
"Vůdce jedné bandy z naší vesnice. Pravidelně navštěvuje hospodu na návsi a lidé mu sami od sebe uhýbají z cesty. U jeho stolu nikdy nesedí nikdo jiný. Navíc má všechno zadarmo. Hospodský si ho nechce rozhněvat. Když má Dakky dobrou náladu, občas mu nechá pár drobných. Nic to ale není." Povídal muž.
"Dakky..." opakovala Laitt pro sebe. Jezdec to nebyl, ale také to vypadalo na pěkného lumpa.
"Jo!" Kýval muž." Každou druhou noc se obvykle opije. Do rána musí být všichni schovaní a občas si musí pečlivě zavřít i zvířata. Je schopný kdekoho zbít a nebo krást. Těžko se s ním pak někdo může o něco přít!"
"Děkuji. Uvidíme, co se dá dělat." Odpověděla Laitt a muž se spěšně rozloučil.
Laitt se ptala více lidí a každý jí řekl to samé. Jezdce nikdo neviděl ani tady. Každý se však zmínil o místním postrachu. Dakkyho se nejspíš všichni obávali. Měl velikou skupinu následovníků a nebezpečnou pověst. Respekt si získal u každého.
"Prohlédněte vesnici. Hlavně stodoly a tak." Pokynula Laitt vojákům. Totéž už dělali v předešlých vesnicích. Lidé jezdce neviděli, přesto se mohl poblíž ukrývat.
"Já se podívám za Dakkym. Sejdeme se u lesa." Rozhodla.
Vojáci vzali úkol vážně a Laitt šla najít hospodu. Nebylo to tak složité. Jakmile došla na náves, spatřila vývěsnou ceduli. Pomalu vešla a rozhlédla se. Nebylo tam moc lidí. Jak se dozvěděla, touto dobou přicházel Dakky.Každý stůl byl celkem plný prázdných sklenic, jeden však vypadal uklizeně. Hospodský ho sledoval s viditelným strachem v očích. I samotný stůl pro něj znamenal vzpomínku na hosta, který brzy přijde. Laitt se rozhodla. Došla k pultu a koupila si malý hrnek sladkého čaje. Když si ho odnášela, hospodský začal nervózně pokukovat ke vchodu. Místnost se vyprázdnila ještě víc. Laitt si sedla k uklizenému stolu. Začala popíjet svůj čaj.
"To ne! Rychle si sedněte jinam! To je stůl pana Dakkyho." Vykřikl hospodský v panice.
"Ano? Ale já tady chci sedět." Odvětila Laitt.
"To ale nemůžete!" Protestoval.
V tu chvíli se prudce rozlétly dveře. Hospodský se stáhl a začal rychle leštit všechny nablýskané sklenice. Do hospody vešel Dakky.
"Přejete si, pane Dakky ..." začal hospodský s úsměvem. Ve tváři měl ale vepsaný strach.
"Jako vždycky! A rychle!" Poručil si Dakky a zamířil ke svému stolu. Laitt přimhouřila oči a odložila na stůl svůj již poloprázdný šálek čaje.
"Co to má znamenat?" Obořil se na ni Dakky, když k ní došel. Vypadal rozzlobeně.
"Co myslíte?" Odpověděla klidně Laitt a zvedla hlavu k němu.
"Tohle je můj stůl a moje místo. Vypadni! Ihned!" Vykřikl.
"Promiňte, teď tady sedím já. A všude okolo máte místo." Stále mluvila klidně. Ani nemrkla. Byla uvolněná a nevypadalo to, že by se ho bála. Dakkyho to naštvalo ještě víc, protože byl zvyklý na respekt každého člověka z vesnice.

"Věř mi, že bych tě docela rád uhodil. Ale máš ještě jednu šanci. Poslední." Varoval ji Dakky. Jeho kumpáni postupně vešli za Dakkym dovnitř. Bylo jich asi sedm a všichni Laitt sledovali zlými pohledy.
"Ne. Já zůstanu tady." Rozhodla.
"Ty nevíš kdo jsem? Co jsi zač? Nejsi z této vesnice!" Křičel Dakky a praštil pěstí o stůl. Hrnek s čajem zacinkal. Laitt na něj vrhla významný pohled a vzala ho do ruky.
"Jsi někdo, kdo neplatí." Odpověděla. "A já se jmenuji Laitt." Dodala. Vzápětí přiložila hrnek ke rtům a napila se. Dakky máchl rukou a šálek jí vyrazil z ruky. Čaj se rozlil po stole. Laitt si jen povzdechla a hrnek postavila.
"Neměla jsem dopito a chtěla jsem to dopít." Oznámila nezúčastněně.
"Řekla sis o to." Zavrčel Dakky a chytl ji za ruku. Nečekal příliš vysoký odpor.
Laitt však jednala pohotově. V mžiku se postavila, svou ruku mu vyškubla ze sevření jako nic a jedním plynulým pohybem se jí povedlo zkroutit mu ruku za záda. Vykřikl a volnou rukou se po ní ohnal. Vyhnula se a tasila meč. Zavrtěla hlavou.
"Nebudeme se přece rvát tady."
Dakky na to nedbal a vytasil vlastní meč. Sedm jeho následovníků postupně udělalo totéž. Dakky se vítězně šklebil.
"Dejte jí za vyučenou." Řekl.
Tři chlapi se na Laitt vrhli. Postřehla, jak hospodský tiše zasténal. Vyskočila na stůl a odrazila ránu prvního útočníka. Vzápětí stůl převrhla a vytvořila tak mezi sebou a jimi nízkou zeď. Zvedla svůj meč.
"Jste si jistí?" Zeptala se ještě, ale nevnímali ji.
Odrazila asi tři rány, než se jí podařilo dovést soupeře k chybě. Každý svůj švih mečem totiž měla promyšlený a ani jeden pohyb nepřišel na zmar. První z útočníků padl na podlahu. Za ním šel brzy další. Když padl i třetí, vrhl se na ni sám Dakky. Popadla ho zuřivost a sekal po ní bezhlavě. Nechala ho chvíli se unavit. Rány skoro ani neodrážela a jen před ním couvala. Zuřil.
"Stůj! Ať tě můžu ..." v tu chvíli se Laitt rozhodla zaútočit. Její údery a švihy stačil sotva odrážet. Najednou ho prudce kopla a on narazil do zdi. Podíval se na ni. V ruce držela váçek s penězi. S jeho penězi.
"To je za útratu." Vysvětlila a hodila ho hospodskému. Ten se k němu hned vrhl. Jakmile už mu ale stačilo po něm jen sáhnout, zarazil se a pohled mu sklouzl k Dakkymu. Pohltila ho nejistota. Nechal ho ležet, ale zůstal u něj stát.
"Nezabiješ mě." Řekl Dakky, ale Laitt v tom slyšela náznak otázky. Znovu s ním zkřížila meč. Ostří jejího meče sjelo na jeho ruku a Dakky upustil svou zbraň. Pak nechybělo mnoho.
Zbylí čtyři muži se otočili a utekli. Laitt se zběžně podívala na Dakkyho mrtvolu. Na to vyšla z hospody za zbytkem jeho bandy a na hospodského se ani krátce nekoukla. Ten sebral peníze a začal znovu leštit sklenice, aby si ho náhodou někdo nevšímal víc, než bylo obvyklé. Na několik večerů má teď co vyprávět.
Laitt se vydala k lesu, tam, kde na ni měli čekat vojáci. Všechno, co tady zjistila, ji vedlo k závěru, že musí v pátrání pokračovat dál.

Jezdec tady nebyl.
Ucítila na sobě pohled. Nevěděla čí, ale mohla si to domyslet. Čtyři zbylí chlapíci od Dakkyho.
Vojáci na místě ještě nebyli. Museli prohlédnout celou vesnici, a to zabralo více času než Laitt strávila na návsi v hospodě. Sedla si do trávy a rozhodla se na ně počkat. Hledat je nemělo smysl.
Sledovala vesnici z dálky a přestala vnímat okolí. Uvědomila si, že je celkem unavená. Najednou ucítila na rameni kousek od krku studenou čepel nože. Chtěla se otočit.
"Neotáčej se." Poručil jí hlas. Chvíli se snažila zůstat v klidu a potom vyskočila. Než ji útočník stihl podříznout, vytrhla svůj meč z pouzdra na pásku a probodla ho. Až pak si všimla dalších tří mužů. Čekala, že se Dakkyho banda může o něco pokusit, ale teď ji trochu zaskočili. Nedala to na sobě znát a vrhla se do boje s dalšími dvěma chlapy najednou.
"Pozor!" Ozval se výkřik. Přicházeli vojáci, to bylo Laitt jasné. Ti, kteří měli kuše, zasadili šipku a natáhli spoušť. Krátkými povely se dohodli a během chvilky zasáhli každý jednoho z bandy. Jeden zbylý se jen podíval na jejich zbraně a zmizel v lese. Oba vojáci nabíjeli znovu.
"Střílejte! Ať neuteče!" Vykřikla Laitt a otočila se k váhajícím vojákům. Mířili do lesa, ale nestříleli. Stočili kuše proti ní.
"Ne ..." vydechla Laitt.
Nesouhlasně pohnula hlavou. Mohli ji skutečně takhle zradit?
Šipky vylétly proti ní.