Navždy

Jedenáctá kapitola

Vzpomínky vojáka
Celé město už bylo nad její nadvládou, ale nikdo z obyčejných lidí to neviděl. Věděli to jen vojáci a důležití lidé. Měla v rukou velikou moc. Nejvíc se to snažili utajit před osmi dívkami. Ty mohly celý plán úplně zkazit.
Voják vešel do místnosti. Před ním stála velmi mladá žena s vlnitými dlouhými vlasy až na lopatky, barvy skoro rudé. Na sobě měla kožené kalhoty a vestu hnědé barvy. Pod vestou bylo vidět bílou košili s dlouhými rukávy. Její oči v sobě skrývaly plameny. Na krku jí na dlouhém stříbrném řetízku visel zub nějakého velkého zvířete a na kratším řetízku ze zlata visela malá podobizna lva. Její jméno znělo: Arimes.
Podívala se na vojáka a kývla hlavou. Zavřel za sebou dveře a šel blíž. Arimes se postavila k oknu a hleděla ven. Vypadala sebevědomě a klidně.
"Víš, o co jde?" Zeptala se ho.
"Ano, už to říkali ostatní. Přísně tajný úkol." Odpověděl voják. Arimes přikývla.
"Chystá se napadení diktátora. Byla to jen náhoda, že se ke mně ta informace dostala. Jeden z jeho následovníků za mnou přišel, že mu mohu pomoci. Dohodli jsme se, že diktátor zemře. Osm dívek ho chce zabít. Bránit jim nebudeme. Až se na ně ostatní následovníci vrhnou, nebudou mít žádnou šanci. Znáš osm dívek?" Ujistila se Arimes.
"Ty, které mají chránit lidi před utrpením, pokud má nějaké přijít?" Nadhodil voják.
"Ano." Potvrdila jeho domněnku Arimes. "Pokud jsou spolu, nikdo je neporazí. Až zabijí všechny z následovníků diktátora, on uprchne. Jsme dohodnuti, že se vydá směrem k lesu, po dvou mílích se otočí a vrátí se sem. Dívky ho tak nenajdou. Nebudou počítat s tím, že pojede do města. Tady jste totiž vy a ony neví, na čí straně stojíte. Předpokládám, že se rozdělí, aby ho našly. V tu dobu vyšleme vás. Vojáci se budou držet blízko nich a až to nebudou čekat, zabijete je." Odmlčela se. "Když si přijdou říct o váš doprovod, tím lépe pro nás. Rozumíš?" Arimes se od okna otočila k vojákovi.
"Ano. Jen mám jednu otázku." Řekl voják.
"Ptej se." Pokynula mu Arimes.
"Který z následovníků to je a co má z toho, že mu pomáháte vy?"
Arimes se usmála.
"Je to Sotton." Odpověděla na první část otázky. "Má z toho jistotu, že kdyby některé z dívek unikly smrti, určitě je zabiju já. Mám zvláštní a výjimečnou moc. Kdo ji nezná, podlehne jí."
"A co z toho budete mít vy?" Podezříval ji voják.
"Na čí stranu by ses přidal? Na moji nebo Sottonovu?" Odpověděla otázkou. Voják se zamyslel.
"Neboj se a prozraď mi to." Vstoupila mu do mysli. Lidé by to dokázali jen se zvířaty, pokud by k nim zvíře vůbec promluvilo, ale jen tak člověk k člověku, to nikdy.
"Na vaši stranu." Řekl voják pevně. Arimes se usmála.
"Mám v plánu poslouchat Sottona až do chvíle, kdy se pokusí získat vládu. Ta však bude patřit mně. Řekla bych, že Sottonovi se přihodí nějaká nepěkná nehoda." Řekla.
Voják kýval hlavou, že rozumí. Jestli se má někdo stát novým vládcem, pak Arimes. Má úžasnou kouzelnou sílu, kdo jiný by dokázal udržet zemi v poslušnosti? Voják se sebral a odešel.

O pár dní později doprovázel Ellas přes hory. Dostali příkaz ji konečně zabít. Byl to on, kdo ji nechal spadnout ze srázu do soutězky. Pak slezl po laně opět dolů. Obrátili se k odchodu.
"Jak nám věřila." Uchechtl se jeden z vojáků.
"Ano. Taková zrada by nám u ní neprošla, kdyby přežila." Řekl další. Chvíli sledovali hloubku pod sebou. V uších jim stále zněl její poslední výkřik. Pak ji uviděli. Ellas ležela bez pohybu na skalách na dně soutězky. Odvrátili pohled, nebylo to nic pěkného.
"Je mrtvá? " Ozval se hlas Arimes ve vojákově hlavě.
"Ano."