Navždy

Druhá kapitola

Detrim
Šli podél široké řeky. Detrim, dívka z osmi, doprovázená pěticí vojáků, postupovala rychle. Uprchlý jezdec mohl být kdekoli.
Všichni se pečlivě rozhlíželi. Oblast byla proslulá spoustou dravců. Mohlo přijít cokoli. Ale zároveň se tady člověk mohl dobře ztratit pronásledovatelům. Stačilo jít podél řeky a pak se ztratit v porostu. V celé zemi byla místa, kde se mohl jezdec skrývat. Proto se dívky rozdělily. Ale jezdec byl jen jeden. Proto ho mohla dopadnout jen jedna z nich. Nic to nezměnilo na tom, že na něj může narazit právě ona a zabít ho.

Z houští se ozvaly zvláštní skřeky, podobající se volání racků spojeným se štěkotem lišek. Mezi skřeky bylo patrné cosi jako varovné vrčení v podobě zvláštního vlčího vytí. Detrim tasila meč a přiblížila se.
"Nechoďte tam!" Vykřikl jeden z vojáků. "Nevíme, co to je."
Detrim z křovin nespustila oči.

"Co si myslíš, že mi to může udělat?" Zeptala se ho.
"Nevím. A to je ten důvod, proč bychom to měli nechat být."
"A co když mi to nic neudělá? Jelikož nevíme co to je, jak sám říkáš, třeba to nic nebezpečného není." Detrim se znovu přiblížila. "A co když se pletete!" Varoval voják.
"Tak jsem připravená. Vím, co by se mohlo stát." Uzavřela.
Došla co nejblíže to šlo. Pak skřeky ustaly a slyšela jen ono vrčivé vytí. Co to mohlo být za zvíře?
Z křoviny vyběhli dva tvorové, podobní veverkám bez ocasů. Byli malí, ale mrštní. Okamžitě vylezli na strom a zmizeli ve větvích. Nic víc.
"Jen jsme je vyděsili. Báli se nás a chtěli nás těmi skřeky zastrašit, přitom jsou vylekaní." Vysvětlila Detrim s úsměvem.
Šli pořád dál podél řeky a nezastavovali. Detrim si byla svým směrem cesty jistá. Vše šlo dobře. Nic se nedělo.
Cesta ale přestávala být přístupná. Houští se uzavíralo. V tu chvíli našli starý provazový most. Úzká lávka z lan a kusů dřeva visela mezi mohutnými stromy kolmo přes tok.
"Přejdeme?" Zeptal se voják. Nedůvěřivě se na lávku díval a ještě nedůvěřivěji sledoval dravé peřeje.
"Asi ano. Na druhém břehu je lepší cesta. Nemáš takové lávky rád, že?" Řekla Detrim.
"Popravdě nemám." Přiznal voják upřímně. Vzápětí se chytil za hlavu.

"Splňte rozkaz."
Zaznělo mu v hlavě.

"Necítím se dobře." Řekl směrem k Detrim. Ta na něm ale něco zvláštního poznala.
"Co přesně se děje?" Chtěla vědět. Podezření stouplo, když pohledem přejel všechny své druhy a jen pokrčil rameny.
"Přejdu řeku jako první, abychom si byli jistí, že je bezpečná." Řekl jeden z vojáků. Detrim mu nebránila. Zatímco se snažil dostat ke vchodu na lávku, Detrim sestoupila k toku a namočila do vody prsty.
"Je tak ledová." Překvapilo ji.
Voják pomalu přešel po houpající se lávce. Za ním vyšel druhý voják a mnohem jistějším krokem se vydal přes řeku. V polovině se zastavil a vlastníma rukama vyrval z lávky jedno prkno. Bylo ztrouchnivělé, že kdyby na něj kdokoli šlápl, propadl by se.
Hodil ho do proudu a ten ho okamžitě strhl jako mocné čelisti. Nemilosrdně. Na to přešel třetí voják.
"Jdete taky?" Zeptal se voják, který zrovna vycházel k lávce. Detrim se mu podívala do očí. Nic neobvyklého neobjevila, ale připadala si jinak. Jen kývla a předešla ho. Lávka se hodně kývala a byla vratká, dala se však přejít. Blížila se k polovině a pevně svírala provazové zábradlí. Nepřipadala si ani trochu bezpečně.
"Přišel čas." Zaslechla výkřik jednoho vojáka. V tu chvíli, kdy k němu zvedla hlavu, se ozval další výkřik.
"Teď!"
Ztratila pod nohama poslední oporu. Uvědomila si, že vojáci pod ní z obou stran podetli jistící lana. Celý provazový most se zřítil do vody a Detrim s ním. Netušila, proč se to stalo. Ledové peřeje ji strhly a pohltily. Neměla šanci. Byla to snad zrada? Už to nemohla zjistit. Nebyl čas si odpovědět.