Navždy

Sedmá kapitola

Toria
Z nebe se snesl krásný veliký pták a zakroužil Torie a skupině vojáků nad hlavami. Nádherný ostříž přistál uprostřed cesty a sledoval je. Toria se v tu chvíli zastavila. Toho ostříže už viděla dříve. Když stála vedle svých kamarádek při útoku na samozvaného diktátora, kroužil nad lesem. Od chvíle, kdy jeden z jezdců utekl, se držel poblíž ní. Sledoval ji po celé cestě. Nyní ji sledoval zvědavým pohledem.
"Jsi zvláštní." Řekl jí pomyslným hlasem, který jí pronikl do myšlenek. Celá její mysl se obrátila k tomuto způsobu řeči. Vojáci ji tedy neslyšeli.
"Jak to myslíš?" Zeptala se ho.
Ostříž vzlétl a opět se ocitl vysoko nad nimi. Toria se znovu rozešla a vojáci s ní.
"Nijak." Odpověděl ostříž. "Prostě tak." Řekl. Některá zvířata dokázala pronikat do lidské mysli. Dělala to však málokdy a ještě více zřídka s nimi promluvili. Torie se teď podařilo mluvit se zvířetem poprvé.
"Co tím myslíš?" Ptala se Toria.
"To, co říkám." Odpověděl.
"Jak se jmenuješ?" Chtěla Toria vědět. Každý má přeci své jméno nebo oslovení.
"Můžeš mi říkat, jak chceš." Řekl.
Najednou se jeden voják sesunul k zemi a chytil se za hlavu. Toria zapomněla na ostříže a klekla si vedle něj.
"Jsi v pořádku?" Vyhrkla.
"Ano, to nic." Sykl voják. Pomalu vstával. "Zatočila se mi hlava a trochu se mi udělalo zle. Už je to však pryč." Dodal.
"Jsi si jistý?" Ptala se Toria. "Můžeš pokračovat v chůzi?"
Vojákův pohled bloudil mezi ostatními.
"Jistě. Ano." Ujišťoval ji.
Toria kývla hlavou.
"Nevěř mu!" Vykřikl hlas ostříže.
"Cože? Proč?" Nechápala Toria. Pohlédla na vojáka.
"Nahlédl jsem mu do mysli. Celé je to past. Není tvůj přítel. Spolčil se s jiným. Mluvil k němu hlas, jako mluvím já k tobě. Zabít, rozkazoval." Varoval ostříž. Toria zvedla hlavu a očima vyhledala siluetu dravce, rýsující se proti modré jasné obloze.
"Jakto? Proč by mě zrazovali?" Vyzvídala.
"Běž." Řekl ostříž.
"Proč?" Nevěděla.
"Tak běž!" Hlasitě ji v mysli bodl jeho výkřik. Aniž by věděla proč, najednou se rozběhla. Běžela pryč a ostříž jí přeletěl těsně nad hlavou. Snesl se nad zem a vedl ji. Utíkala za ním. Ani se neohlédla. Následovala dravce mezi stromy a udržovala stálý směr. Slyšela, jak vojáci vykřikli a jak zacinkal kov o pouzdro na meč. Prostě jen sledovala let ostříže a na nic jiného nechtěla myslet.
"Víš, co si teď myslí?" Ptala se Toria. Jestli ji vojáci pronásledují s úmyslem ji zabít, nebo jestli chtějí zjistit, proč tak najednou zkouší utéct. Ostříž jí do hlavy promítl jejich myšlenky.
"Chyťte ji! Nesmí uniknout! Tak rychle!" Jejich uvažování donutilo Toriu zastavit. Zprudka oddychovala a pomalu se otočila čelem k nim. Tak zrada, to je skutečnost.
"Co to děláš?" Ozval se ostříž. Toria měla na zádech připevněnou tyč. S její pomocí bojovala. Napadlo ji, že je přece jedna z osmi! Nikdo ji nedokáže porazit, pokud ona sama nebude chtít. Tyč sevřela pevně v rukou. Zatočila s ní a na jejích koncích vystřelily dva úzké bodce.
Vojáci k ní doběhli a zaútočili. Byli však udýchaní a Toria měla výhodu. Tyčí odvracela jejich útoky a cítila, jak ji s každou ránou začíná ovládat jediný pocit. Byla to směs vzteku a smutku. Během boje jí po tvářích steklo několik slz. Bodcem na konci tyče zabila prvního zrádce. Spolu s ním vykřikla. Nechtěla to dělat, ale to oni ji chtěli zabít!
Neměla ponětí proč, ale všechno se jí smíchalo. Těžce dýchala a probodla dalšího vojáka. Ostříž se snesl nad její hlavu a zaútočil také. Vojáci ale postupně padali k zemi, a to zajímalo Toriu víc.
Zabila všechny. Tyč upustila na zem a dlouho jen stála. Ostříž křičel svým zvířecím hlasem. Byl to v tu chvíli jediný zvuk, který narušoval náhlé ticho.
Toria se zděšeně dívala na mrtvoly vojáků. K čemu to bylo? Tohle všechno bylo k ničemu.
"Tak jak ti mám říkat?" Zeptala se. Snažila se přijít na jiné myšlenky. Moc jí to nešlo.
"Enndor. Tak zní mé jméno." Odpověděl ostříž. Rychlým pohybem sebrala tyč ze země, potřásla hlavou a rázným krokem vyšla pryč.
"Počkej!" Řekl ostříž.
"A proč?" Řekla nahlas. Na mysl úplně zapomněla. Rozuměl jí, tak co. Pak sklonila hlavu.
"A co ostatní? Žijí?" Zeptala se znovu přes zvuk myšlenek. Ostříž se dlouho neozýval. Celou dobu se ani nehnula.
"Ne." Špitl tiše. Toria zvedla hlavu a ochromila ji zima. Najednou se roztřásla.
To ne! To není pravda! Siath, Detrim, Tryss, Ellas, Laitt, Assu, Elow ... všechny mrtvé?
"Všechny ne." Četl ji Enndor myšlenky. S nadějí v očích na něj zůstala koukat.
"Assu přežila. Cítím její zničené pocity. Je ztracená. Neví, co se stalo. Údolí je pod deštěm. Zabila všechny jako ty, ale neznala důvod." Enndor mluvil vážně, ale Toria se chytla jen jedné informace. Assu je živá. I když jen ona, po tom, co se před chvílí přihodilo, jí hned bylo lépe.
"A Elow také žije. Ale na ni ještě nezaútočili. Neví o tom."
Toria v sobě zaslechla poplašné zvony.
"Musím jí pomoct!" Vykřikla hlasitě. "Enndore prosím, veď mě, kde teď je? Rychle, prosím, já ji musím zachránit!"