Navždy

Třiačtyřicátá kapitola

Elow
Šla po úzké pěšině. Už byla skoro u hradu, na kterém se usídlila Arimes. Po zemi ale nacházela těla mrtvých vojáků. Šla pomalu. Myslela na Assu. Nejspíš je z toho, co provedla, zničená. Elow na ní viděla, že v sobě s Kristim našli zalíbení. Doufala, že ji Kristi nepustí do boje s Arimes a s ní. Ona by ji totiž  musela zabít. Uvědomila si, že to by nedovedla ani předstírat, natož pak opravdu provést. Pokračovala v chůzi. Před ní se otevřel výhled na hrad. Prohlížela si ho. Na jedné z věží spatřila stát Arimes. Polkla. Chvíli se lekla, že ji zabije okamžitě, bez zájmu, ale ona jen čekala. Elow zvedla ruce a gestem naznačila, že nechce útočit. Arimes neodpovídala. Jen sestoupila za hradby. Elow nevěděla, co si má myslet. Místo toho šla dál. Vystoupala po holém kopci až k bráně. Ta se před ní zcela sama otevřela. Elow vešla a počkala, než se brána opět zavřela. Rozhlédla se po nádvoří. Nikde nebyl ani živáček. Působilo to strašidelně a děsivě. Elow nevěděla, že se proti Arimes vzbouřili vojáci. Proto ji překvapilo, že byl hrad prázdný. Na druhém konci nádvoří vyšla z budovy hradu Arimes. Její výraz určoval mnoho otázek a Elow měla odpovídat.
"Co tady chceš, Elow?" Zeptala se Arimes. Elow se vedle ní cítila tak bezmocně. Arimes ten pocit vycítila a usmála se. Elow sklonila hlavu.
"Chci se k tobě přidat. Bojovat za tebe." Řekla.
"Jak ti to mám věřit?" Chtěla vědět Arimes.
"Buď ti pomohu, nebo mě zabij. Nepřišla bych sama, kdybych tě chtěla zabít." Řekla Elow. Na důkaz si sundala z ramene luk i toulec a položila je na zem. Pak vytáhla dýku z pouzdra.
"Ta je od Assu." Poznamenala a vložila ji Arimes do ruky. Ta si ji párkrát přehodila v rukou a pak ji vrhla proti Elow. Elow instinktivně vystřelila ruku a sevřela v prstech rukojeť. Chytla ji stejně, jako dříve šíp.
"Tak jsem tě nezabila." Oznámila Arimes.
"To znamená, že ti pomohu." Odpověděla Elow.
"Stejně ti nevěřím, víš to, že?" Usmála se Arimes.
"Rozumím tomu. Ujišťuji tě ale, že se o nic nepokusím." Řekla klidně Elow.
"Podívej se tamhle. Uvidíme, co uděláš." Arimes ukázala na výklenek ve zdi. Elow se nadechla a došla k tomu místu. Podívala se.
"Torio?" Vydechla. Ale ona už nežila. Elow chvíli váhala.
"Je to těžké, ale já se rozhodla." Otočila se na Arimes. Ta kývla.
"Jsi si jistá? Zabila jsem ji. A nechala jsem zabít i ty ostatní. Nepomstíš se za ně? Ani za Toriu? Chtěla bojovat se zbraněmi. Nejspíš chtěla vyhrát. Ale takhle to bylo snazší. A zábavnější." Arimes obešla Elow dokola. Ta se na ni upřeně dívala.
"Je to jedno. Ty máš navrch a já budu na straně vítěze. Assu mě bude chtít přetáhnout zpět na svou stranu. Přijde si pro mě. Můžeš být připravená a vylákat ji do pasti. Mě nezabije. Takže přes mě ji můžeš zabít ty." Elow mluvila pevným a jistým hlasem. Arimes jen poslouchala.
"Jestli pro tebe přijde, potřebuji armádu. Ona si ji také sežene. Tak hloupá není." Řekla Arimes. "Vezmi si své zbraně." Pokynula k Elow. Ta si okamžitě vzala toulec a luk zpět.
"Jak získáš armádu?" Zeptala se Elow.
"Sleduj." Řekla Arimes a zvedla ruce. Ze země se zvedl kus hlíny. Tvaroval se a rostl. Okolo něj se zvedaly další kusy hlíny. Když byly dost velké, rozdělily se. Pak znovu, až se jimi zaplnilo celé nádvoří. Tvarovaly se dál. Pak se z bahnité hnědé vynořily pruhy barev. Pohltily kusy hlíny a nasákly do ní. Tvar se ustálil a vznikala struktura povrchu. Arimes z rukou vystřelily rudé paprsky a obkroužily každý kus. Elow vydechla úžasem. Usmála se. Dokonalá armáda. Arimes kouzlo ukončila.
Před nimi stálo přes dvě stovky oblud. Vypadaly jako draci. Měli hlavu a tělo pokryté tvrdými šupinami a ostré zuby. Ale měly šest nohou, jaké mají štíři a další pár končil klepety. Na konci ocasu měli bodec s jedem. Elow si je užasle prohlížela. Arimes se usmívala. Tohle byla jejich armáda.