Navždy

Sedmatřicátá kapitola

Toria a vojáci
Toria měla ruce svázané za zády a její tyč skončila zlomená kdesi v lese. Okolo ní šlo snad deset vojáků s kušemi. Všichni na ni mířili a kontrolovali ji, aby neutekla. Vedli ji na hrad, který už velmi dlouho nikdo neobýval. Ležel na kopci, kde byla hranice mezi lesem a horami. Toria věděla, že pokud jdou skutečně tam, najdou tam i Arimes. Nejspíš ji zabije.
Procházeli pod stromy, které měly silné větve, blízko u země. Toria si je prohlížela. Nechtěla za Arimes a nechtěla být zajatec vojáků. Uměla skvěle šplhat, ale se spoutanýma rukama by se daleko nedostala. Vojáci vypadali, že vědí směr, ale neznají les. Dívali se spíš na cestu, než na ni, ale i tak měla šanci na útěk velmi malou. Dorazili k místům, kde se museli dokonce skrčit, aby mohli pod větvemi projít. Toriu bolela noha, do které ji trefila jedna šipka z kuše. Jít ale dokázala. Věřila, že i schovat se ve větvích by zvládla.
Vojáci se znovu sehnuli před větvemi. V tu chvíli se Toria odrazila a zmizela nad nimi v listí. Vojáci vykřikovali a někteří stříleli do větví, za kterými se jim zdálo, že se něco hnulo. Toria přistála na silné větvi a rozběhla se po ní pryč. Vyskočila znovu a dostala se na větev jiného stromu, propleteného s tím prvním. Skrz listí spatřila hrad, ke kterému ji vedli. Ani nevěděla, že už jsou tak blízko. Rychle se přitiskla ke kůře stromu, aby se co nejvíce ztratila. Vojáci pod ní křičeli a kapitán na ně přes všechny ty výkřiky volal rozkazy. Okolo ní prosvištělo několik šípů. Toria se pokoušela rozvázat uzly na poutech, kvůli kterým musela mít stále ruce za zády. Ona je jedna z osmi! Nic ji nemůže porazit, pokud sama nebude chtít. Jenže to už dávno neplatilo. Od chvíle, kdy se vojákům z města podařilo naplnit spiknutí, dívky z osmi umíraly a stále jich ubývalo. Zbyly tři, brzy budou jen dvě. Toria si přála, aby ani Assu, ani Elow, neudělaly nějakou hloupost. Aby je Arimes nedostala. Jako důkaz obrovské smůly se na zemi ozval známý hlas, který Toria tolik nechtěla slyšet. Arimes přišla. Jak se o nich ale dozvěděla, jak je našla, proč je tady?
Toria si to ani nestačila pořádně uvědomit a jakési kouzlo ji stáhlo z větve. Vykřikla a snažila se zachytit nějaké větve, ale s rukama svázánýma za zády se jí to nepodařilo. Dívka spadla na záda a začala se zvedat. Arimes se postavila přímo před ni.
"Nech mě!" Vykřikla Toria a postavila se. Začala couvat a narazila do řady vojáků. Arimes se jen usmála a v očích se jí něco zvláštního mihlo. Jediným pohledem donutila Toriu vykřiknout a znovu padnout na kolena. Toria se hlavou dotkla země a tiše hekla. Co je to za nemožná kouzla?
"Bojuj bez kouzel! Zbraněmi!" Vyhrkla Toria.
"A proč, když je to takhle jednodušší?" Zasmála se Arimes a natáhla ruku. Toria už se předem odvrátila a vzápětí ucítila bolest v celém těle. Bez hlesu přepadla na bok. Dopadla na zem a zůstala tak. Ruce i nohy měla rozhozené do stran. A nehýbala se.
"Je mrtvá?" Odvážil se zeptat jeden z vojáků. Arimes se nad Toriu postavila a chvíli se na ni jen dívala.
"Ano." Řekla bez jakéhokoli zájmu. Vojáci se po sobě podívali. Všichni mysleli na to samé, ale báli se to přiznat nahlas. Arimes vycítila změnu jejich postoje a každého zvlášť si zkoumavě prohlížela.

Každému vojákovi běželo hlavou všechno, co Arimes udělala. Nechala zabít pět z Osmi, aby vyplnila žádost Sottona. Toho využila k získání moci a nakonec ho také zabila. Vojáci sami pak kvůli ní proti vlastní vůli zabili Terrena. Byl to jejich kamarád, znali ho, a kvůli strachu z čarodějky ho nenechali žít. Co dalšího by byli schopni udělat? Teď přivedli Toriu, další z Osmi a jednu ze zbylých tří, na smrt.

"Nebudu dál sloužit Arimes." Začal jeden voják potichu šeptat. Slyšeli ho jen ti, kteří stáli hned vedle něj. Někteří se odhodlali a přidali se k němu. Šepot sílil, jak se přidávalo víc a víc hlasů. Když šeptala většina, přidávali se i ti méně odvážní. Jejich hlasy sílily, až z šepotu vznikla obvyklá řeč. Dodávala jim energii a odhodlání, které pomohlo každému z nich zesílit hlas na řev. Arimes na ně nevěřícně zírala.
"Nechci sloužit Arimes! Nechci sloužit Arimes!" Zněly hlasy vojáků pořád dokola. Toria stále ležela na zemi mezi Arimes a jednotkou mužů.
Vojáci nabili kuše a vystřelili proti Arimes.
"Dost!" Vykřikla, kouzlem odrazila všechny šípy a vyslala rudou vlnu proti všem, které považovala za své lidi. Do teď doufala, že jim strach zabrání vytvořit vzpouru. Mýlila se, byli totiž odvážnější. Po jejím kouzlu se dala celá jednotka do pohybu. Nejdřív zaútočili na ní. Myslela si, že utečou, ale oni udělali pravý opak. V šoku zůstala stát, což ji připravilo o první výhodu. Srazili ji na zem a zranili. Když vytáhli meče, sebrala síly a nad překvapením zvítězil vztek. První dvě řady srazila magií k zemi a další řadu poslala dozadu. Nějaký voják se k ní dostal dost blízko, aby ji sekl mečem do ruky. Malým instinktivním kouzlem mu zabránila udržet meč, ale on jí vrazil pěstí do obličeje. Vykřikla a spolu s křikem ze sebe dostala i pořádný kus magie. Konečně se vojáci rozhodli utéct. Poslední z nich ještě zasáhla smrtonosná kouzla, ale většina utekla. Bylo po všem.
Arimes se posadila na zem. Prudce oddychovala a zlostně si měřila vojáky, které zabila. Prohlédla si zranění na ruce. Rána byla hluboká a ošklivá. Několik dalších zranění bylo menších. Ucítila horko na tváři. Dotkla se prsty koutku svých úst. Krev. Nejspíš si prokousla ret, když ji voják udeřil do obličeje. Snažila se zklidnit svůj dech. Soustředila se a slabá bílá záře jí drobná zranění i prokousnutý ret vyléčila. Krev jí z kůže zmizela. Pak se podívala na ránu na ruce. Soustředila energii a bílá záře postupně přiblížila oba konce zranění k sobě. Kůže opět srostla a špína zmizela. Arimes se pomalu zvedla.
Tak takhle to neskončí!