Navždy

Osmadvacátá kapitola

Arimes
Všechno bylo zbytečné. Pár vojáků přišlo oznámit, že psi chytili stopu a dovedli jednotku k dívkám, ale ony unikly. Potom přišli další vojáci, kteří nesli zprávu o vypuštění většiny psů, kteří dívky také vystopovali, ale když zbytek psů dovedl vojáky na místo boje, všichni psi byli mrtví a dívky opět nikde. Zatímco vojáci pátrali dál, Arimes si říkala, jestli to má vůbec cenu. Kdyby je našla osobně, bylo by ihned po problému. Jenže tak by si nezískala pověst, jakou chtěla. Potřebovala, aby se jí lidé báli nejen kvůli tomu, že zabije tři holky. Musela přijít na způsob, jak dát všem najevo, že je to jen ona, kdo může vládnout. Musí se zvýšit množství povídaček o její osobě. Měla by ty tři neohrožené ponížit a donutit, aby se samy vzdaly. Ano, toho teď chce dosáhnout. Proto se jí v hlavě vyrýsoval zlý plán. Na kopci, v místech, kde se les prolíná s horami, je malý hrad, taková hezká pevnost. Oznámí vojákům, že se usídlí tam, a pokud zajmou některou ze tří zbylých, odvedou ji právě tam. Tohle město nestojí za nic.
Proto není potřeba, aby stálo. Až to ty slavné ochránkyně země zjistí, přetrhnou se, jen aby v tom díle Arimes nepokračovala. Dovede je to na hrad, kde si na ně počká. A to co nejdříve!
Arimes rozmáchla rukama a vykřikla u toho. Ta část budovy, ve které právě stála, se rozlétla na kousky. Rozvířil se rudý prach a vytvořil tornádo červených jisker, plamenů, blesků a ostrých nití. Celá hradní budova i s těmi, kdo v ní byli, se rozpadla. Vybuchla jako sopka a její sutiny spadly na domy obyčejných lidí. Lidé vyběhli do ulic, aby utekli pryč. Ti, kteří se obrátili k místu, kde se místo hradní budovy zvedalo tornádo, viděli, jak z víru rudých blesků vystupuje tmavá postava Arimes. Na tváři měla škodolibý úsměv. Švihla rukou proti lidem, jako kdyby sekla. Ze země, po které všichni každý den chodili, vyskočil rudý ostrý závěs rudého kouře. Arimes se hlasitě smála a pouhým pohledem nechávala vybuchovat domy okolo sebe. Město hořelo. Lidé neměli kam utéct. Vír nad hradní budovou se zvedal do výšky a syčel stále víc.
Arimes se švihem převážila na záda a rudý oblak ji zachytil před pádem. Jiskry ji obklopily a vytvořily iluzi křídel. Vznesla se nad zem a zakřičela, jak jen hlasitě dokázala. Vybuchlo celé město najednou. Byla to krása! Zářivé červené výbuchy se zvedly v jeden okamžik. Všechno splynulo do ohromující dech beroucí harmonie létajících trosek. Arimes možná zešílela. Ale takovou moc skutečně ovládala a uměla ji použít. Potěšeně se na tu spoušť dívala. To je ono. Takhle si to představovala. Vylétla ještě výš a pozvala tornádo, aby šlo dál. Rudý vír se rozšířil a pohltil ji. Zmizelo v něm celé město. Arimes se v šílené radosti vznášela uprostřed. Město bylo naprosto zničené. V troskách. Jediný kámen nestál na kameni. Jediný člověk nezůstal při vědomí, celé město se stalo minulostí. Teď mohla jít zabrat svůj nový domov. Dotkla se řetízku se zubem, který jí visel na krku. Pak se dotkla i druhého přívěsku, který zpodobňoval lva. Přivřela oči a zaposlouchala se do sykotu víru, který ji obklopoval. Byla v jeho útrobách. Přímo uprostřed. Pak oči prudce otevřela, aby vše viděla anikdy nezapomněla. Prudce sekla rukama do vzduchu a hrůzu svého kouzla ukončila. Vír samotný vybuchl a vytvořil dlouhou tlakovou vlnu. Ta sebou vzala všechnu červenou záři. Ve vteřině bylo kouzlo pryč. Arimes stála uprostřed města s mírným úsměvem a nenuceně si prohlížela své dílo. Z města zbyl jen prach a pár rozpadlých sutin. Arimes kývla, aby si dala najevo vlastní uznání. Pak se v klidné chůzi dala na cestu. Zamířila k hradu na kopci, a to zcela bez výčitek. Ani se neohlédla.