Navždy

Dvacátá kapitola

Vojáci z města
Bylo jich mnoho. Celé dvě jednotky po padesáti mužích. K nim se přidalo deset špehů. Paní Arimes nastoupila na Sottonovo místo. Nikdo jí nebránil. Lidé z ní měli respekt. Říkali, že je lepší ustoupit, než si ji znepřátelit.
Dala jim pokyn najít tři vzdorující bojovnice. Bylo povoleno zabíjet. Pokud by je však dokázali zajmout a přivést živé, jejich odměna by byla vyšší. Arimes jim slíbila dost. Teď záleželo na vojácích, jak svůj úkol vyplní. Špehové se rozprchli v lese a vojáci postupovali domluveným směrem. Tím směrem, kde zmizely dívky včera v noci. S sebou si také vzali psi. Smečka trojici dívek překvapí, popřípadě bude pronásledovat. O čtvrté dívce nikdo nevěděl. Vojáci, kterým utekla, se o ní vůbec nikomu nezmínili. Možná ze strachu. Jednotky postupovaly dál a dál do lesa.
V jejich středu šel mladý voják s kudrnatými krátkými vlasy hnědé barvy. Jeho oči byly spíš modré. S každým krokem více přemýšlel o situaci. Přemýšlel o Arimes. Je to zvláštní, jak rychle dokáže člověk změnit názor. Když Sotton žil, vojákovi Arimes nevadila. Teď ale poznal více, jaká je, a bál se, že s takovým otevřeným přístupem k vládě by mohla zničit celou zem. Její schopnosti nikdo nedokáže porazit. Voják zastavil. Ti zezadu do něj narazili, ale on se ani nehnul a díval se do země. Jednotka se zastavila.
"Co se tam děje?" Ozval se kapitán vojáků. Mladý voják se roztřásl a stále se díval do země. Sám úplně nevěděl, co chce udělat, ale taky věděl, že to udělat chce a musí. Cítil, jak je celé jeho tělo plné vzdoru. Na vyzvání zvedl hlavu.
"Co se děje, Terrene?" Oslovil ho kapitán. Terren bojovně zvedl bradu. Nadechl se.
"Ty tři dívky musí žít." Řekl. Mezi vojáky to zašumělo a kapitán je gestem ruky utišil.
"Co máš na mysli?" Zeptal se.
"Pro Arimes zabíjet nebudu." Oznámil Terren. Kapitán na něj šokovaně hleděl. To není možné. Voják má odvahu říct takovýto vlastní názor?
Když se Arimes rozhodne napevno převzít vládu, je s námi všemi konec!" Vykřikl Terren, aby ho ostatní slyšeli. Slyšel pár komentářů, ale nezachytil jejich obsah. "Arimes je příliš silná, kdoví jakou moc dokáže ovládat! Já chci vládce, kterého se nebudu bát, který se postupem času nestane tyranem, a který nezničí všechno co ho napadne, když si vzpomene, protože na to má moc!" Jeho strach se stále držel. Terren se třásl po celém těle, ale zároveň ho ovládal vztek. Vojáci si mezi sebou tiše povídali. Tentokrát zaslechl útržky hovoru.
"Nikdo ji neporazí, proč se nechat zabít kvůli nemožnému?"
"Mám strach a nebojím se to přiznat. Arimes je taková."
"Zkusíme zradit a ona nás všechny zabije."
"Ani nás nepotřebuje! Když ji rozzlobíme, nebude ji mrzet, když se nás zbaví!"
Všechny komentáře mířily proti Arimes, ale zároveň dávaly jasně najevo, že vojáci na její straně zůstanou. Z bázně a strachu. Terren to nemohl dál poslouchat. Zatočila se mu hlava.
"Ty dívky ji mohou zničit! Jsem si jistý! Ale k tomu potřebují naši pomoc! Pokud je zabijeme, sami se připravíme o poslední záchranu!" Vykřikl. Všichni zmlkli. Nikdo se dlouho ani nehnul. Terren procházel sem a tam v kroužku, který kolem něho vytvořili.
"Tak co?" Ptal se jich.
"Má pravdu. Nesmíme se bát." Ozval se hlas. Všichni se za ním otočili. Voják, který větu řekl, prošel davem až k Terrenovi.
"Ne! Vzpomeňte si, jak jediným kouzlem zabila Sottona! Já se zabít nenechám!" Vykřikl jiný voják. Vzpomínka na Sottonovu smrt znovu rozšířila všechen strach. Ti, kteří se chystali přidat k Terrenovi, zase začali váhat.
"Budu to muset brát, jako vzpouru, zradu, dezerci, říkejte tomu jak chcete. Musím vás za to zabít." Řekl kapitán Terrenovi a tomu druhému vojákovi. Pak tiše dodal. "Ale dezerce to není. Je to odvaha." Zadíval se Terrenovi do očí. Vojáci se prostě nemohli vzepřít.
"Je mi to líto." Svěřil se. Pak švihl mečem.
"Ne!" Vykřikl další voják a zadržel kapitánovu ruku.
"Všichni jste slepí! Její moc musí být něčím omezená! Stačí najít slabinu!" Postavil se k Terrenovi, po druhém boku, než stál první odvážný voják. Kapitán už neodpovídal. Jen sledoval, jak se k nim přidali další tři.
"Je mi líto." Zopakoval, když dav znovu utichl. Vojáci s kuší se rozestavili proti malé skupince. Terren zaťal pěst. Skápla mu po tváři slza. Zavřel oči. Uslyšel cvaknutí spouští.