Navždy

Šestnáctá kapitola

Sanzia
Vzbudil ji hluk z ulice. Vstala z postele a šla se podívat k oknu. Od hradní stavby se nesly výkřiky a rudá záře. Právě ta upoutala Sanziinu pozornost. Byla to magie. A to zcela vymizelá magie. Sanzia byla jedna z čarodějek. Učila se čarovat, ale dokázala jen léčit, lusknutím prstů vykouzlit plamen a nebo mluvit řečí stromů. Řeč stromů jí však stále připadala složitá. Často nerozuměla. Nikdo to o ní nevěděl. Pouze muž, kterého oslovovala "strýček Nerdy". Nerdy byl jediný, koho měla. O mámě nebo sourozencích nevěděla. Teď sledovala výboje červených jisker. Kdo z hradní stavby by mohl takovou moc ovládat? Nejen, že už na ni většina lidí nevěří, ale ten, kdo se naučil ji používat, se stává tak silným, že by mohl zničit celou zemi. Přemýšlela, koho z vážených lidí ve městě zná. Pan Sotton měl určitě možnost umět kouzlit, ale když si ho spojila s mužem, kterého občas zahlédla ve městě, on by tuto moc nezvládl. Třeba nemá žádnou.
Možná ta zvláštní Arimes. Od doby, kdy ji poprvé viděla, na ní poznala čarodějku. Neměla však tušení, že tak mocnou.
Rudé lesky se blížily k jejímu domu. Slyšela také křik spousty vojáků. Zvedla hlavu. Nad městem kroužil ostříž. Vybavila si svůj sen z předešlé noci.
Stála u lesa a sledovala město. Bylo pokryto závojem červené. Nad městem kroužil ostříž. Jeho hlas slyšela až k lesu. Klesl níž a dlouho jej nebylo nikde vidět. Pak se otevřela brána a ostříž skrz ni prolétl. V hlavě jí zazněla slova.
Až ostříž zakrouží na obloze a nastane místo černé rudá noc, najdeš svůj osud.
Rozběhla se za ostřížem a následovala ho do lesa.
Teď, když pochopila význam, zaváhala. Místo černé rudá noc. To byla ztracená magie. Odlesky a záře z okolí. Ostříž tady byl. Stále ho viděla. A pak klesl do uličky. Vlétl mezi domy. Když o snu vyprávěla Nerdymu, pochopil to. Nevěděla proč, ale tušil, co se stane. Pak snad pochopí, co teď udělá. Vzala si normální oblečení a měkké kožené boty. Vyskočila z okna a běžela skrz uličky k bráně. Vybavila si, jak se otevřela a ostříž skrz ni proletěl.
Doběhla k ní. Brána byla pootevřená. Vyšla z hradeb a rozhlédla se. Spatřila hromadu vojáků, kteří se snažili zajistit okolí. Někteří běželi k lesu. Znovu nad hlavou spatřila ostříže. Rozhodla se. Bude ho následovat. Když se však jeho let sklonil za vojáky, zjistila, že nemůže. Chytli by ji. Otočila se a běžela na druhou stranu. Pár vojáků si jí všimlo a rozběhli se za ní. Sanzia přidala. Les byl blízko. Prosvištěl okolo ní šíp. Ti vojáci měli kuše. Sanzia zrychlila ještě víc. Šipky kolem ní prolétaly v hejnech a ona si pokaždé říkala, kdy už ji některá zasáhne. Začali ji dohánět a tím se zvětšovala výhoda vojáků. Použila jednu svou čarodějnickou schopnost. Začala usilovně myslet na to, že ji nikdo nevidí. Je neviditelná a nikdo ji nedokáže spatřit! Zaslechla zezadu zmatené výkřiky. Nejspíš se jí to dařilo. Každou chvíli se stala neviditelnou a pak zas na chvíli viditelnou. Neuměla to udržet nadlouho, ale i toto stačilo. Vojáci ji neviděli a nemohli střílet. Pokud ji viděli museli ji doběhnout, protože kličkovala a vytvářela tak větší mezery mezi sebou a pronásledovately. Utekla jim ve chvíli, kdy neviditelná vběhla do lesa. Dál za ní nešli. Vydýchala se a pak se přiblížila zpět k hranici lesa. Vojáci úplně zablokovali vchod i východ z města. Už se nikdo nedostane dovnitř. A kdo je uvnitř, rozhodně nebude moct ven. Sanzia nevěděla, proč ji vlastně tak moc zajímalo, proč byl nad městem ostříž. Zdál se jí sen. No a ona zrovna musí věřit každému slovu. Možná, že to byla hloupost.
Přitiskla dlaně ke kůře stromu. Cítila, jak ji strom začíná brát na vědomí. Probouzí se ze spánku a věnuje jí pozornost.
"Kde je ostříž?" Zeptala se.