Navždy

Čtyřiatřicátá kapitola

Sanzia
Vojáci se rozdělili. Většina z nich pronásledovala její kamarádky. Několik jich ale zůstalo ve vesnici. Sanzia se pokoušela přijít na způsob, jakým by vojáky zastavila. Když ale zmizeli v lese, své nápady zavrhla. Bylo pozdě a tři zbylé z osmi si musely poradit samy. Sanzia se vydala za čarodějkou. Došla za vesnici a rozhlížela se. Nevěděla, kde měla schůzka proběhnout. Rozhodla se čekat. Čarodějka ji najde.
Procházela určitou část lesa pořád dokola. Vždy znovu potkala ten samý strom, ten samý pařez.
"Pokusíme se znovu najít tu magii, kterou jsi probudila při útoku loveckých psů." Ozvalo se za ní. Sanzia sebou trhla. Čarodějka stála za ní a dělala, jako kdyby strávila už pěknou dobu vedle ní. Jako kdyby se za ní zničehonic neobjevila.
"Dobře." Přistoupila na její hru Sanzia. Zaznamenala v jejích očích potěšení. "Co mám dělat?" Zeptala se rovnou.
"Soustřeď se." Odpověděla okamžitě čarodějka. Sanzia se trochu narovnala, ale soustředila v sobě veškerou svou kouzelnickou energii. Cítila ji. Cítila její moc, její barvu a své vlastní schopnosti. Pak natáhla ruku před sebe.
"Skvěle. Teď ji trochu uvolni. Ale ne moc. Jen na špičku prstů." Řekla čarodějka. Sanzia prohloubila svou soustředěnost a pokusila se svou magii trochu uvolnit. Pouštěla ji jen po kapkách. Energie to vycítila a rozhodla se dostat na povrch celá. Sanzia to zaznamenala v poslední chvíli a ucukla.
"Ne! To nejde!" Řekla. Musela opatrněji.
"Znovu. Tentokrát ji nespouštěj ven vůbec. Drž ji uvnitř a zkroť ji." Řekla čarodějka. Sanzia kývla. Znovu se soustředila. Opět ji ucítila. Tentokrát ji nechala jen ležet. Překvapovalo ji, jak velké množství magie v sobě má. Cítila ten tlak zevnitř. Ze srdce se jí stal přístroj, pumpující místo krve čistou magii. Bylo jí až příliš! Vřela v ní a bublala. Vařila se. Sanzia vykřikla a znovu ji uklidnila. Čarodějka na ni jen koukala.
"Ještě jinak. Posaď se. Až ucítíš svou magii, zkus ji vypustit."
"Jak poznám, kdy je správná chvíle? Já nechci, aby mě zabila moje vlastní magie!" Ptala se bez váhání Sanzia. O nebezpečí svých kouzel věděla své.
"Poznáš. Věř mi." Řekla klidně čarodějka. Sanzia se posadila na zem. Zavřela oči. Už zase se pokusila o totéž, jako v předchozích případech. Ucítila svou magii a udržovala ji v jednom velikém oblaku. Pak zaznamenala nárůst další magie. Ta ale nepatřila jí. Neznala ji. A nedokázala na ni dosáhnout, aby ji zkrotila. Hromadila se okolo ní. Nepramenila z jejích kouzel.
Sanzia otevřela oči. Čarodějka stála proti ní v oblaku šedé mlhy a vyslala proti ní ničivé kouzlo. Sanzia vykřikla. Bylo pozdě? Už nestihne nic udělat. Nestihne uhnout-
Ani si neuvědomilaže stojí. Její nashromážděná energie vylétla do vzduchu a Sanzia čarodějčin útok jedním kouzlem zastavila. Žlutá záře pohltila šedou mlhu a rozložila ji.
"Chtěla jste mě zabít? To kouzlo by mě zničilo! Co si proboha myslíte, že děláte?" Začala křičet Sanzia. Byla vzteky bez sebe. Co to mělo znamenat? Čarodějka ji nechala, ať se vykřičí. S úsměvem na rtech snesla všechny její obvinění.
"Bravo." Odpověděla klidně, čímž smetla všechny příčiny a následky, které mohly nastat, kdyby Sanzia útok nezastavila. Dívka na čarodějku zůstala zírat. Došlo jí to. Byla to ta samá magie, jakou objevila při útoku loveckých psů v lese. Povedlo se jí to podruhé až ve chvíli, kdy byla v ohrožení života. Takhle se na to muselo, pokud ji chtěla umět ovládat sama za sebe.
"Skvělý výkon. Můžeme to klidně zopakovat. Spíš se teď budeš pokoušet zachytit ji, až bude odrážet můj útok. Zkrotit ji nezvládne jen tak někdo. Ale ty to rozhodně dokážeš." Oznámila čarodějka. Sanzia se krátce usmála. Toto malé zjištění jí dodalo novou víru. Třeba se jí naučí zvládnout! Pak by mohla pokračovat ztracenými kouzly, které ovládá Arimes, až by se jí vyrovnala a poté by ji porazila. Jen to musela zvládnout do doby, než Arimes zabije Toriu, Elow nebo Assu. Na to potřebovala čas. A ten neměla. Naděje znovu zhasínala.