Navždy

Devětatřicátá kapitola

Assu a Kristi
Assu jen zklamaně seděla a neměla ponětí, jak dlouho už to bylo. Kristi stál za jejími zády. Sklonil se vedle ní a dal jí ruku na rameno. Otočila hlavu k němu.
"Mohla to Elow opravdu udělat?" Zeptala se. Kristi si povzdychl.
"Nevím jak, ale udělala to. Chce se k ní přidat." Řekl.
"Ale jakou to má výhodu? Stejně jí nebude důvěřovat!" Assu by si teď nejraději jen stěžovala, ale to by Elow nepomohlo. Vstala. Trochu se zamotala, ale zas udržela rovnováhu.
"Jdu si pro meč. Pak vyrazíme." Řekla. Kristi vyrazil za ní.
"Kam?" Ptal se.
"Za Elow." Rozhodla Assu. Její oči nabíraly tmavý odstín zelené a stále dostávaly pochmurnější výraz. Barva byla nakonec tak tmavá, že se změnila v černou.
"Černé oči ti nesluší." Poznamenal Kristi.
"Prosím?" Zarazila se Assu. Nečekala, že by se Kristi v tuto chvíli zajímal o její oči.
"Líbila se mi ta veselá zelená. Ta, kterou jsem viděl, když mě ve vesnici vyléčili." Řekl.
"Co to má co společného s Elow a Arimes?" Ptala se Assu.
"Nic." Usmál se Kristi.
"Ale..." Assu se zastavila. Kristi ji vzal za ruku a táhl dál.
"Chtěla sis jít pro meč a pro věci, ne?" Vrátil se do skutečnosti.
"Jo." Vyhrkla Assu a vzpamatovala se. Jejich tábořiště zůstalo tak, jak ho opustili. Deky byly odsunuté stranou a ve stromě vězel zabodnutý šíp. Assu ho vytáhla.
"Určitě půjdeš za ní? Jsi si jistá?" Ujišťoval se Kristi.
"Nejsem si už jistá ničím. Ani nevím, jestli mám věřit tobě, když i Elow se dala na druhou stranu." Řekla.
"Víš, že když půjdeš, uděláš stejnou chybu jako Elow? Dáš Arimes šanci tě dostat." Uvědomil si Kristi. Assu ustala ve svém pohybu a jen sklonila hlavu. Tohle věděla.
"Ale co jiného mi zbývá." Řekla tiše. Kristi přišel k ní a ona se mu vrhla kolem krku. "Já nechci být tím, čím jsem. Vidíš to? Bývala jsem silná. Proč teď neudržím slzy? Nevím, co dělat! To se mi ještě nikdy nestalo!"
"Všechno se někdy musí stát. Uklidni se, hned bude všechno lepší. Jsi smutná, protože jsi přišla o všechny kamarádky, ale můžeš se za ně pomstít." Navrhl Kristi. Assu se mu podívala do očí. V tu chvíli uviděla jeho pocity, které se v nich odrážely jako v zrcadle.
"Měli bychom jít do vesnice. Za Sanziou. Všichni ti lidé stojí na tvé straně. A já taky." Řekl Kristi povzbudivě.
"Dobře." Kývla Assu.
Vraceli se k vesnici nejkratší cestou. Assu se držela stranou od Kristiho a on na ní poznal, že se dala zase dohromady. Šok z toho, co udělala Elow, ji zas opustil. Oči jí zas zezelenaly, i když do obvyklé neutrální šedé nepřešly. Chovala se zas stejně sebejistě jako dřív. Kristi obdivoval, jak si dokáže rychle pročistit hlavu a uzamknout nechtěné emoce jen do barvy očí. Zas z ní byla na pohled ta přísná, ale světu otevřená bojovnice. Kristi cítil v její blízkosti zvláštní pocit, ale zvládal si ho nevšímat.
Noc skončila, přeneslo se ráno a nastal den. Vesnice byla blíž, než se mohlo zdát, stačilo tam dojít.
Assu se zastavila. Kristi se na ni nechápavě zadíval.
"Tiše." Řekla Assu a při zemi proklouzla velmi rychlými kroky mezi větvemi keře. Kristi nic neslyšel. Vydal se přikrčený za ní. Assu se zastavila o několik metrů dál a bez hnutí sledovala les. Kristi se nervózně rozhlédl. Nevěděl, co se děje.
"Pojď!" Sykla Assu a rozběhla se pryč. Kristi se narovnal a zmateně ji následoval. Dostali se z křoví a běželi dál. Kristi se otočil, aby konečně zjistil, o co tady jde. Velmi početná jednotka vojáků procházela les. Neviděli je, ale to se mohlo změnit. Bylo lepší zmizet. Rozběhl se dál a nekoukal se okolo sebe. Assu si všimla dalšího nebezpečí, tedy přesunuté hlídky, takže se přitiskla ke stromu. Kristi to nezaznamenal a vběhl přímo před ně. Assu ho zatáhla k sobě, ale pozdě. Vojáci už o nich věděli.