Navždy

Dvaatřicátá kapitola

Elow, Toria, Assu a Sanzia
Assu se naklonila nad kluka a podívala se na něj pozorněji. Ruku měl položenou na hrudi. Látka jeho vesty obkreslovala tvar něčeho, co měl pod ní ukryté. Vzala ho za ruku a zvedla lem vesty. Našla malý sešit. Otevřela ho. Byl to skicák. Ten kluk uměl nádherně kreslit.
Prudce se nadechl a rukou hmátl po své knížce. Assu mu ji vrátila a on si ji přitiskl na hruď. Rozkašlal se. Assu se rozhlédla.
"Probral se! Hej! Probral se!" Vykřikla. Nějaká lékařka k ní přiskočila a dala klukovi napít ze džbánu, který nosila po náměstí sem a tam. Kašel ustal a kluk otevřel oči.
"Já jsem mrtvý." Zašeptal potichu. Díval se do tváře Assu a oběma rukama pevně svíral svůj skicák.
"Ne. Jsi živý. Zachránili tě." Řekla Assu. "Jak se jmenuješ?"
"Kristi." Zasténal. "Jestli nejsem mrtvý, nejspíš umírám, že?" Zeptal se. Znovu zavřel oči, chvíli lapal po dechu. Pak jeho dech ustal. Assu zpanikařila.
"Pomoc! Nedýchá!" Vyjekla.
"Umírá!" Ozvala se nějaká jiná holka. Stála nad dívkou s několika rudými skvrnami na oblečení.
"Tady!" Zařval nějaký muž. Nastávalo peklo.

Sanzia slyšela zoufalé výkřiky. Mezi nimi rozeznala i hlas Assu a Torii. Viděla Elow, jak se svěšenou hlavou nese v náručí další malé tělo. Rozběhla se. Poklekla vedle Assu a jediným švihem ruky kolem sebe vykouzlila bílý závoj mlhy. Vypadal skoro jako sníh. Kristi zmizel v hromadě bílých vloček a hvězd. Totéž se během chvilky stalo s dalšími deseti zraněnými. Sanzia pohnula rukama směrem vzhůru. Všechna bílá mlha se nad ni zvedla a vytvořila sněhový oblak. Roztrhl se a všechna ta mlha Sanziu zasypala. Sanzia vydechla. Všichni, které před chvíli nechala pohltit mlhou, se probudili. Velké rány se zahojily. Ti lidé byli v pořádku. Sanzia se chvíli zničeně rozhlížela. Pak se postupně rozesmála. Vyléčila je! Vesničanům, stojícím kolem, to konečně došlo taky. Vypukl hlasitý potlesk. Patřil pouze Sanzie a dívka se šťastně obrátila k Assu. Ta se smála snad ještě víc, než ona. Vesničané hvízdali a tleskali. Někteří na Sanziu volali slova chvály. Elow se usmívala a pomáhala nyní zdravým přeživším z města na nohy. Toria se postavila před přihlížející a vyvolávala Sanziino jméno. Vesničané ihned pochopili. Všichni začali skandovat Sanziino jméno.
"Sanzia! Sanzia! Sanzia!"
Dívka pocítila nutkání otočit se. O kus dál stala čarodějka. Dívala se přímo na ni a také uznale tleskala. Když se jejich pohledy střetly, čarodějka na Sanziu kývla. Kývnutí znamenalo pochvalu. Sanzia zachránila patnáct lidí. Patnáct přeživších mohlo díky ní pokračovat v životě. Tleskání utichlo a Sanzia se s úsměvem vydala ke třem kamarádkám.
"To se ti povedlo." Pochválila ji Toria.
"Děkuji. Ehm... co budeme dělat teď? To město vyhodila do vzduchu kvůli nám." Řekla Sanzia. Úsměv z tváří dívek spadl. Vystřídal ho smutek.
"Kvůli tobě ne." Opravila ji Assu.
"Jak jí v tom můžeme zabránit, když ani nevíme, kam šla?" Ptala se Toria. Elow zvedla hlavu.
"Ona si nás najde. K ní se nedá dostat, pokud chceš ty. Nezabijete ji, pokud ona sama nebude chtít. Musíme najít způsob, jak ji překvapit."
Došel k nim nějaký kluk. Assu v něm poznala Kristiho.
"Chtěl bych ti poděkovat." Otočil se k Sanzie. "Zachránila jsi mi život. Nikdy ti to nebudu moct splatit." Řekl.
"Ne. Nic nikomu nedlužíš. Šlo o život a v tom případě se žádné dluhy nedělají. Jen se dají získat noví přátelé." Odpověděla Sanzia. Kristi se nenechal tak snadno odradit.
"Tahle vesnice stojí na vaší straně. A my všichni, které jsi dnes vyléčila, taktéž. Nezapomeňte na to." Řekl. Pak se krátce podíval na Toriu, na Elow a nakonec se zadíval na Assu. Ta se jen usmála. Kristi se otočil a odešel. Dívky se vydaly zpět ke stodole. Blížil se večer a ony chtěly zůstat uvnitř. Trochu si odpočinout.