Navždy

Dvaadvacátá kapitola

Toria
Toria se už ani neohlédla a běžela dál. Doufala, že kamarádky nepoběží za ní. Psi se stále blížili. Byli rychlejší než ona. Znovu přidala, aby svůj náskok udržela alespoň o trošku déle. Slyšela je. Zuřili. Byli hladoví a chtěli splnit svůj úkol. Toria se pokoušela najít spojení s Enndorem. Dlouho se jí neozval. Nevěděla, kde je. Byl svobodný, nemohla ho pořád držet ve své hlavě. Nemohla ho nutit, aby se držel poblíž. Ale stali se z nich přátelé. Právě teď ho znovu potřebovala.
"Enndore!" Zakřičela nahlas, když už vzdala pokusy skrz své myšlenky. Ohlédla se a letmo prohlédla les za sebou. Psi už ji skoro dohnali!
"Slyším tě." Ozval se Enndor.
"Potřebuji utéct psům. Kde jsi?"
"Blíž než se zdá. Celou dobu." Oznámil Enndor. Náhle se nad lesem ozval jeho výkřik. Torie to dodalo sílu. Věděla, že je tady.
"Běž směrem víc vlevo. Je tam řeka." Poradil jí.
Toria neváhala. Věděla, že tohle je asi nejlepší řešení. Psi ve vodě ztratí stopu. Netrvalo to dlouho a břeh se objevil. Jenže psi taky. Už ji skoro měli. Zase musela spoléhat na přemýšlení vojáků. Až sem doběhnou, nic jim nesmí napovědět, že se vydala po proudu. Toria potřebovala, aby zaváhali. Strhla si z rukávu košile kousek látky. Díru stejně zakryje plášť. Bez zpomalení doběhla až k vodě a skočila do ní. Hned se vynořila a plavala k druhému břehu. Vylezla na souš a cár látky pověsila na křoví. Prošlapala kousek trávy, aby na první pohled vypadala jako její úniková cesta. Psi dorazili k řece. Toria skočila šipku a zmizela pod hladinou. Nevynořila se. Jen se nechala unášet proudem. Řeka nebyla zas tak divoká. Za několik kilometrů ale vtéká do dravé řeky. Podél ní měla pátrat Detrim. Než došlo ke zradě...
Plavala pod vodou, aby co nejvíce zmátla jak vojáky, tak i psi, kteří se zase tolik nenechají, jelikož ji viděli. Nevěděla, že psi právě teď stojí na břehu a neví, co mají dělat. Někteří plavali na druhý břeh k cáru látky, jiní pomalu nejistě pobíhali směrem po proudu a zas zpět. Dívku nikde neviděli. Ani necítili. Toria se vynořila až o veliký kus dál. Jen tolik, aby se nadechla a krátce se rozhlédla. Poblíž koryta řeky rostl strom, sklánějící se nad její hladinu. Toria k tomu břehu doplavala a na strom vylezla přímo z vody. Vyhoupla se do jeho hustých větví a vyždímala si modrý plášť. Pak pohodila hlavou, aby jí voda nestékala z promočených vlasů za krk. Rozhodla se trochu vyždímat i boty a nohavice kalhot. Svou tyč zkontrolovala také. Pravda, nebyla zase tolik dlouhá. Jen o trochu kratší než od země k jejím ramenům. I tak se mohla někde nalomit nebo zničit. Nebylo to pravděpodobné, ale kontrola nikdy nic nezkazí.
Mezitím, o čemž Toria neměla ani tušení, se vojáci snažili poznat, kudy se vydala. Psi byli zmatení, jelikož dívka zmizela ve vodě a více ji neviděli. Vojáky zaujal cár látky a hodně z nich řeku přeplavala. Když zjistili, že psi tam stopu nenachází, postupně jim to došlo. Vydali se po proudu.
Zatím se Toria trochu uklidnila. Měla pro seve nějaký čas. Také jí došlo, že tento strom je příliš nápadný. Věděla, že žádný voják nemůže být hloupý zas tolik, aby si nespojil dvě a dvě dohromady. Přelezla na dlouhou větev, nejblíž k vedlejšímu stromu. Očima vyhledala místo, kde se dalo dobře chytit a skočila. Rukama se zachytila o větve vedlejšího stromu a zhoupnutím se přenesla na silnou větev u kmene. Pak obezřetně přešla po prolínajících se větvích na strom další. Usadila se v místě, kde z kmene vycházely dvě silnější větve najednou. Zůstala tam sedět ještě chvilku, než se štěkot psů znovu přiblížil. Vojáci je měli tentokrát na vodítkách. Šli sebejistě podél toku. Zkoumali břehy a psi marně hledali dívčin pach. Napočítala sto a osmdesát k tomu. Byla si ale jistá, že nestihla započítat všechny, zároveň s tím mohla některé počítat dvakrát. Tak velikou jednotku pro ně Arimes poslala. Toria věděla, že mnoha z nich by se sama dokázala zbavit. Chápala strategickou výhodu neporazitelné přesily. Tohle ale byla přehnaná přesila. Arimes chtěla mít jistotu. Toria opřela hlavu o kmen a čekala ještě pěknou dobu poté, co vojáci odešli. Možná tam strávila i půl hodiny, to netušila. Prostě jen seděla. Zaslechla známý hlas. Podívala se pod sebe. Sanzia. Procházela podél vody a sledovala hladinu. K tomu o něčem mluvila. Pak spatřila Assu. Odpovídala jí. O kousek za nimi elegantně následovala Elow s lukem přes rameno. Tichá a soustředěná na okolí, nikoli na rozhovor. Když došly na úroveň jejího stromu, slabě hvízdla a plynule ze stromu seskočila.