Navždy

Šestatřicátá kapitola

Elow, Assu a Kristi
"Tohle." Kristi ukázal prstem. Na jedné z mrtvol byla pověšená obálka. Zašpiněná krví. Assu ji sebrala a opatrně otevřela. Červená krev jí zůstala na prstech. Uvnitř našla též zakrvácenou kartičku se vzkazem. Přečetla se ji a prudce se nadechla. Chvíli na ni jen koukala, potom se rychle podívala na Elow.
"Co je tam?" Ptal se Kristi. Assu přečetla kartu nahlas.
"Můžete se kdykoli vzdát. Čekám na hradě na kopci, kde se prolíná les s horami." Řekla. Podpis nebyl dodán, ale nebylo ho třeba. Věděla, kdo jim tuto zprávu zanechal. A věděla to i Elow. Kristi si to domyslel.
"Nechoďte tam. To je přesně to, co chce." Řekl.
"Já vím." Potvrdila Elow.
"Nikdy se nevzdáme bez boje." Rozhodla sebejistě Assu. Elow se na ni nejistě usmála.
"Nechceš tam jít, že ne?" Provokovala ji Assu. Elow zavrtěla hlavou a obrátila se k ní zády. Assu zachytila Kristiho pohled. Pousmála se a jemu se smíchem otřásla ramena. Vyrazil za Elow. Celé město bylo pryč. Zbyl jen prach a rozpadlé trosky. Nebylo už co tady hledat. To, co měli objevit, našli. Byl čas jít pryč. Odcházeli a snažili se neohlížet. Kristi se ale ohlédl. Býval to jeho domov. Assu ho sledovala. Vždy se nevědomky dotkl jedné jediné kapsy ve vestě. Věděla, že v ní má svůj sešit s kresbami.
Odcházeli rychlým krokem a zcela v tichosti. Zpomalili až v lese, kde se cítili alespoň trochu krytí, dostatečně daleko od trosek. Rozhodli se pro přestávku. Stejně neměli co dělat, netušili, co podniknout, nemohli nikam jít.
Assu sledovala Kristiho, jak si před sebe položil svuj meč a začal ho kreslit. Soustředil se pouze na kresbu a vycvičená ruka za krátkou chvíli načrtla základní proporce. Pak začal stínovat a dokreslovat detaily. Assu se přesunula blíž k němu, aby viděla výsledek. Jí to připadalo jako dokonalá kopie, ačkoli Kristi neustále něco překresloval. Neměl s sebou nic, čím by nepovedené tahy vygumoval, proto musel každý tah nakreslit co nejpřesněji.
"To je krása." Vydechla Assu, když odložil tužku a svůj výtvor si prohlížel.
"Díky." Usmál se na ni. Nevydržel se jí do očí dívat moc dlouho. "Ještě s tím tak umět zacházet." Řekl.
"Tak dobře." Řekla Assu a střelila pohledem k Elow. Ta její pohled vycítila a opětovala jí ho.
"Co, dobře?" Zeptal se Kristi.
"Naučím tě bojovat." Řekla. Kristimu se v očích mihl záblesk štěstí. Přál si to už jak dlouho.
Vstal a meč držel v pravé ruce. Assu tasila jeden ze svých dvou.
"Nejdřív zkusíme, co uděláš, když..." bez varování zaútočila. Kristi zvedl meč k obraně a nastavil ho Assu proti její čepeli. Když se ostří střetla, Kristimu zabrněla celá ruka.
"Nedrž ho tak křečovitě a nech o trochu volnější zápěstí. Ale ne moc." Poradila mu Assu. Provedla otočku a rozmáchla se po jeho hlavě. S výkřikem se sehnul. Napadla ho však docela dobrá myšlenka. V mžiku sekl Assu po nohách. Dívka vyskočila a jeho meči se vyhnula.
"Pěkně!" Pochválila ho. Znovu udeřila. Kristi instinktivně vykryl její ránu. Tentokrát byla jeho ruka v pořádku. Vyplnil, co mu Assu poprvé poradila. Assu však plynule pokračovala v útoku druhou ránou. Převážil se dozadu a jeho váha ho odklonila od meče, který by ho jinak ošklivě zranil. Jenže Assu už během toho výpadu odhadla, co se stane. Navázala na předchozí útok a znovu sekla po Kristiho hlavě. Kristi nestihl uhnout. Zavřel oči. Ten meč mu měl každou chvíli useknout hlavu.
"Ale šlo to." Ozvala se Elow.
"To tedy ano." Potvrdila Assu. Kristi otevřel oči. Meč byl těsně vedle jeho krku a Assu stála vedle něj s úsměvem na tváři.
"Jak jsi zvládla takovou rychlou ránu zastavit? Já myslel, že už je opravdu po mně." Vydechl Kristi.
"To nebylo tak rychlé. Jen tak, abych ránu včas odklonila. Ve skutecnem boji by bylo vše ještě o dost rychlejší." Usmála se Assu.
"Cože?" Vyhrkl Kristi.
"Teď tedy začneme od začátku. Co všechno bys měl umět nejdřív." Řekla Assu. Kristi vstal. K boji s mečem měl trochu talentu, ale přece jen nikdy neměl soupeře. Assu s ním bojovala tak dlouho, dokud se alespoň nevydržel krýt.