Navždy

Čtrnáctá kapitola

Arimes
Sotton se posadil na její křeslo a už pět minut mluvil o tom, jak se vyhlásí vládcem. Arimes nehnutě stála u stolu, předstírala, že listuje knihou, ale ve skutečnosti se sotva držela, aby nezačala křičet. Měla vztek. On nikdy nebude vládce! Vláda bude patřit jí! Už brzy ho zabije a nic jí nebude stát v cestě. Využila ho, aby se dostala mezi váženou vrstvu lidí. Už se nikde nebude skrývat v domnění, že lidé se jejím schopnostem vysmějí. Naopak, budou se jí bát! Ona může vládnout, byla si tím jistá.
Sotton říkal něco o osmi dívkách, které mohly vše zkazit. Chtěly by bránit zájmy obyčejných lidí z vesnic. Na ty ale Arimes nehleděla a Sotton zjevně také příliš ne.
"Teď, když jsou všechny mrtvé, už mi nic nebrání. Až budu vládce, ty se budeš konečně moct vrátit do své chaty. Nebo sis to snad rozmyslela a zůstaneš tady? Mohla bys být velitelka nějakých vojáků." Přemýšlel Sotton nahlas. V tu chvíli Arimes práskla do stolu. Sotton ztuhl a nechápavě se na ni podíval. Otočila se k němu.
"Cože? Myslíš, že bych tady zůstala a dál organizovala vraždy na tvůj povel? Že bych zachraňovala tvůj život, až zas někoho zabije pár holek?" Křičela. "To ne!"
Sotton se na ni klidně díval, ale v očích se mu objevila jasná zpráva o tom, co si myslí. Arimes si k němu nebude nic dovolovat.
"Chceš se tedy vrátit, myslel jsem si to." Usmál se.
"Naopak." Zdůraznila Arimes. Sottonův úsměv zmizel.
"Co tím myslíš?"
"Chci taky kus moci! Chci část vlády! Já tě zbavila těch osmi!" Znovu uhodila do stolní desky a vše, co na něm leželo se otřáslo.
"Jsi jen venkovanka! Navíc si pěstuješ ta svá nesmyslná kouzla! Stejně na ně nikdo nevěří! Kromě toho, že jsi skvělý nájemný vrah, nejsi nic!"
Arimes zasyčela. Během toho vytáhla svůj meč a namířila ho proti Sottonovi.
Ozvalo se zaklepání.
"Co?" Zařvala Arimes. Do pokoje vstoupil sluha s dopisem v ruce. Když spatřil Sottona s mečem u krku, zarazil se v polovině kroku. Arimes meč sklonila a přišla k němu. Podal jí obálku.
"To je od velitele vojáků. Prosím, berte." Arimes si od něj dopis vzala. Obrátila se zas zády.
"Děkuji, můžeš jít." Řekla. Sluha za sebou rychle zavřel dveře. Sotton ji odměřeně a znechuceně sledoval. V hádce chtěl mít navrch, ale neměl.
Arimes otevřela obálku a rozložila list papíru. Krátce se pohledem střetla se Sotonem. Stále seděl v křesle, jako když měl u krku meč. Podívala se do papíru a přečetla si pro sebe zprávu.
Paní Arimes, v lese u cesty nedaleko města jsme našli těla vojáků, které jsme posílali spolu s osmi dívkami najít Sottona podle přísně utajeného plánu. Pravděpodobně se vraceli z výpravy. Ať už byla úspěšná nebo ne, očividně byli překvapeni a zabiti. Mnoho z nich zemřelo na zranění od meče a bodáku, další byli zasaženi šípy. Děkuji, velitel hlavní jednotky
Arimes papír zmuchlala a zahodila. To znamenalo jediné.
"Co ti píše?" Ozval se Sotton.
"Vojáci jsou mrtví. Já si myslím, že některé z osmi žijí. Pomstí se. Nejspíš někde v lese vyčkávají, až přijde jejich příležitost." Řekla Arimes. Sotton se zachoval úplně jinak, než čekala.
"Najdu je a zničím. Dokázala bys to i ty?" Zeptal se.
"Ovšem." Vydechla. Proto ji přece našel!
"Budu dělat, že se tahle hádka vůbec nestala. Zničíme je spolu a já pak nastoupím na trůn." Oznámil. Nato vyšel z místnosti a ani se neotočil. Arimes dlouze vydechla a tím ze sebe vyhnala trochu vzteku. Natočila hlavu ke straně. Tohle nikam nevede. Tak takhle ne. Ona je lepší než on. Počká si. Využije ho ke zničení zbylých dívek, tak jako on ji využil pro rozvrácení celku osmi. Pak už ho zabije bez milosti. Vyšla na chodbu a vyběhla po schodech do nejvyššího patra. Tam byl její pokoj. Otevřela dveře a vešla. Rozsvítila svíčku, aby viděla. Nedalo se tady svítit loučí. Navíc jí to stačilo. Odložila meč na stůl a přešla k posteli. Na nočním stolku měla pár dalších svíček. Přiložila hořící svíčku k jiné a plamen přeskočil i na druhou. Světla trochu přibylo. Vrátila se ke stolu a zamyslela se. Nevědomky si prsty přejela po zlatém přívěsku lva. Pokračovala k dalšímu řetízku, na kterém visel zub. Pak pocítila nutkání ohlédnout se. Nic za ní nebylo. Tak proč měla tak zvláštní pocit? Odložila svíci na stůl a udělala krok k nočnímu stolku. Leknutím zadržela dech. Přímo před ní stála postava orámovaná zezadu světlem svíčky. Mířila na ni napnutým lukem. Šíp se nacházel jen pár centimetrů od její hlavy. Kdyby ten někdo pustil tětivu, bylo by okamžitě po ní. Nepříjemný pocit se znásobil.
"Arimes." Řekl hlas dívky. Neřekla to však postava s lukem. Přicházelo to z boku. Otočila se za hlasem. Další dvě postavy. Arimes pomalu zvedla ruce nad hlavu. U krku jí přistál hrot meče. Chvili tam jen tak visel ze tmy. Pak jedna z postav zapálila další svíčky. Tři dívky s nečitelnými výrazy.
"Kdo jste? Co po mně chcete?" Řekla. Toria uslyšela v hlavě Enndorův hlas.
"Ona to ví. Chce odvést pozornost. Nemluvte s ní." Varoval.
"Ty to dobře víš." Drsně promluvila Toria. "Připrav se na svou zaslouženou část odplaty." Dodala. Arimes neměla kam utéct a zbraň ležela na stole, kam na ni nedosáhla. Elow na ni mířila s lukem a Assu držela v pohotovosti meč. Toria mohla kdykoli vytáhnout tyč s bodáky.

Proč se ale Arimes usmívala? Smála se jim do tváře.
Proč se usmívá?

A teď budu zlá a další část bude za nějaké hodnocení, hvězdičky nebo nové čtenáře! Haha!