Navždy

Osmačtyřicátá kapitola

Bitva
Arimes neztrácela čas. Sanzia ležela na zemi a chvíli byla neschopná se bránit. Jen se pokoušela něco udělat, aby ji Arimes nezabila. Jenže Arimes nic neudělala. Sama ztratila dost síly, ale to nebyl ten pravý důvod. Ze zad jí trčel šíp. Za ní stála Elow s vážnou tváří a stále pozvednutým lukem. Čekala, až se Arimes zkácí k zemi. Teprve pak luk sklonila. Arimes neměla možnost šíp vytáhnout. Sanzia ji připravila o moc sil. Cítila jen bolest a strach. Byla jí zima po těle a z rány vytékala krev. Lapala po dechu a pak jí zcela došel. Byla mrtvá. Skutečně mrtvá. Mrtvá.
Elow se na ni pohrdavě podívala a pak se sama začala dusit. Klesla na kolena a chytla se za krk. Sanzia se k ní vrhla.
"Elow! Tak ty ses k ní nepřidala?" Vyhrkla. Za ní se vynořila Assu. Konečně se dostala skrz vřavu boje.
"Co jí je?" Vydechla. Sanzia pokrčila rameny.
"To je kouzlo proti zradě. Když je jednou dané, nedá se zrušit. Pokud by někdo zradil a zabil toho, kdo ho očaroval, zemře." Řekla Sanzia. Assu podepřela Elow, ale ta zůstala ležet na zemi. Nemohla nic dělat.
"Nemohla jsem ti to říct. Byl to jediný způsob, jak se k ní dostat tak blízko, aniž by tě považovala za hrozbu. Věděla, že za ní stojím, ale nechala mě." Vydechla Elow.
"Ona ti nikdy nevěřila! Tohle kouzlo to dokazuje. Kvůli tomu kouzlu umíráš." Řekla Assu.
"To sis nemohla myslet, že ti uvěří." Pronesla Sanzia.
"Já to vím. Ale byla to jediná možnost." Řekla Elow.
"Díky." Vyhrkla Assu a objala ji. Elow se usmála. Svou možnost využila. A splnila účel.
"Ještě jsou tady ty obludy." Upozornila Elow.
"Jo. Sanzio, prosím pomoz jí." Rozhodla Assu a chtěla se vrhnout do boje.
"To nedokážu. Tohle kouzlo se nedá zrušit." Opáčila Sanzia. Assu nechtěla žádné slzy.
"Určitě ano!" Vydechla.
"Je mi líto." Řekla Sanzia.
"Nevadí." Ozvala se Elow. Zůstala ležet a tiše dýchala.
"Zlikvidujeme ty přerostlé štíry s dračími hlavami, ano?" Vykřikla Sanzia. Její nová moc čekala na nové možnosti.
"Ano!" Zvolala Assu a pustila se do bitvy. Měli výhodu, převahu a větší sílu. Vyhrávali. Ačkoli Assu na tom byla ještě o dost lépe, než jiní, stále po očku sledovala Elow. Jen chvíli ležela, pak se pokusila zvednout a pořádně nadechnout. Převalila se na bok a dál se snažila dýchat. Assu si stvůr už skoro nevšímala. Jen se kolem nich procházela a příležitostně proti nim útočila. Všechnu práci dokončili vojáci a Sanzia. Ta objevila, co všechno dokáže, co umí a co se může naučit, i jak na to. Všichni pološtíři se vedle ní stali neškodnými. Assu zabila posledního chodícího. Někteří ještě žili, ale už nebyli nebezpeční. Jen leželi mezi mrtvými druhy. Vojáci zvedali z bojiště padlé a raněné, Sanzia je ihned léčila. Všichni se stáhli blíž k lesu. Assu se ale chtěla vrátit k Elow. Viděla ji, jak tam stále leží. Nevěděla, jestli ještě žije, ale chtěla to zjistit. I ji musí přenést k lesu. Vykročila, ale někdo ji jemně chytl za ruku. Otočila se na něj. Byl to Kristi. Usmála se a objala ho.
"Ale!" Vyjekl překvapeně.
"Mám radost, že se ti nic nestalo. To můžu, ne?" Smála se Assu.
"Vždyť jsem slíbil, že neumřu." Odpověděl. Assu kývla.
"Spíš jsem se bál o tebe, abys slib dodržela." Řekl.
"Jak jsi mohl pochybovat?" Dělala na oko uraženou Assu. Bylo zvláštní, jak se její chování v Kristiho přítomnosti měnilo. Kristi se k ní nahnul.
"U tebe si nejsem nikdy ničím jistý." Namítl a políbil ji. Assu se od něj odtáhla a otočila se zpět na cestu k Elow. Tentokrát ale držela Kristiho za ruku.

Jeden z pološtírů, který stále žil, v sobě našel zbytky sil, které vložil do ocasu s jedovým bodcem. Zvedl ho a připravil se. Assu si vyhlédl jako kořist. Bleskově rychle zaútočil a bodec se dívce zabodl do zad.