Navždy

Šestá kapitola

Assu
Mrholilo. Drobné kapičky vody dopadaly na její pleť. Krajina byla ve stínu mraků. Assu vedla svou skupinu údolím směrem k loukám, po kterých následoval les a na něj napojené hory. Les i hory si vzaly na starost její kamarádky, dvě z osmi. Ona se rozhodla pro údolí, jelikož skrz něj vedla síť jeskyní a přírodních chodeb. Jen samotné údolí, dlouhé na deset minut jízdy na koni, bylo protkáno možná stovkou chodeb. Vedly hluboko pod zem a v různých místech se protínaly. Vytvářely tak jeskynní bludiště. Assu sledovala jemný déšť a přála si nemuset dělat vůbec nic. Jen tak si tady sednout, sledovat déšť a pak si prohlédnout poklady z vnitřní strany skal. Jenže musela hledat ukrývajícího se jezdce. Mohl být kdekoli po zemi. Vojáci nahlíželi do tunelů a pak vešli kousek dál do chodby. Dalo se tam ale lehce ztratit, proto nezkoumali více do hloubky. Ani jezdec s koněm by se tady nechtěl ztratit.
Nic nenašli. Ani stopu po uprchlém jezdci.
"Projdeme údolím o kousek výš." Navrhla Assu. Vojáci vyšli v hloučku kolem ní. Než si uvědomila, že nemá, kam jít dál, bylo pozdě. Stála hned u skalní stěny a v půlkruhu kolem ní vojáci. Assu přestala vnímat chladny déšť. Jeho slabé šumění přestalo pro tento okamžik existovat. Necítila ani jednu z kapek, které na ni dál souvisle dopadaly. Vojáci tasili meče a namířili je na ní.
Assu sklonila hlavu a zavřela své hluboké šedé oči.
"Proč to děláte?" Zeptala se Assu.
"Je to naše výhoda." Odpověděl jeden voják. "Je to rozsáhlé spiknutí." Dořekl.
"Jaké spiknutí?" Chtěla Assu vědět. Voják jen zavrtěl hlavou. Tohle neprozradí.
"Proč jste se rozhodli mě zradit?" Ptala se. Šedé oči stále zavřené, hlavu sklopenou k zemi a hlas úplně klidný.
"To vědět nemusíš." Řekl voják a přišel k ní blíž. Přiložil jí meč k rameni. Assu došlo, že teď jí podřízne hrdlo.
Měla skloněnou hlavu, proto ji chytl za vlasy a zvedl ji. Slabě sykla bolestí a ucítila na krku chladný kov. Otevřela oči. Voják ztuhl. Hleděl na ni a ona se vůbec nehýbala.
Její oči měly jedovatě zelenou barvu. Probodávala vojáka pohledem. Jeho stisk ve vlasech povolil. Využila toho a vytrhla se mu. Její vysoký culík se jí povolil, ale neřešila to.
Utíkala pryč a vojáci za ní. Vběhla do skalní chodby a neohlížela se. Neviděla před sebe, jen se špičkami prstů dotýkala stěny. Ucítila odbočku a vrhla se podél zdi. Slyšela, jak vojáci proběhli rovně, těsně vedle ní. Potichu vyšla podél skály zase ven. Poslední kroky proti světlu už zas jen vyběhla. Vojáci ji určitě uvidí jako prchající siluetu.
Schovala se hned za roh. Přitiskla se ke kameni vedle vchodu do tunelu. Připravila si své meče. Jeden nosila u pasu a druhý na zádech. Jako rezervu nosila na lýtkách malá pouzdra s dýkami.
Tak zrada? Měla čas na uvažování, proto se jí to slovo prodralo na mysl. Vlastně ji zachránila její zvláštní schopnost očí. Jejich pravá barva byla šedá. Nijak výrazná. Odrážely se v nich ale její emoce a pocity. Pokud byla smutná, nabyly tmavě zelené barvy. Byla-li šťastná, zesvětlaly do zářivě zelené. Když ale cítila vztek a zlost, zelená chytla jedovatý odstín. Takový měly teď.
Výkřiky vojáků se dostaly do velké blízkosti k východu.
Jakmile vyběhli ven, Assu je překvapila a bez váhání zabila. První se nestihl ani otočit. Sekla ho přes záda. Druhý ji viděl, ale nebyl dostatečně rychlý. Během chvilky padl k zemi. Assu si dokola opakovala, že je jedna z osmi. Nikdo ji neporazí, pokud sama nebude chtít. Zůstala stát nad těly mrtvých vojáků. Dívala se na ně a oči ztrácely odstín jedovaté zeleně, zato tmavly. Slzy se jí draly ven a přidaly se k dešti. Assu polkla a nejistým krokem se trmácela pryč.
Mrholení už by mohlo skončit. Pršelo dost dlouho. Slzy se zastavily, ale Assu je držela násilím. Nebude plakat. Ne, to ne. Zvedla hlavu k obloze. Kapky vody dopadaly na oční víčka, na rty, na tvář. Žije. Z jakého důvodu se to slovo v tuto chvíli tolik cenilo?