I hate you! I love you too!

Útěk z věže

Z pohledu Beccy

Pořád nemůžu uvěřit, že jsem se opravdu zamilovala. Cítím se jako na růžovém obláčku, který pluje na nebi a vedle mě stojí jen jeden člověk, kterého miluji. Poprvé za život jsem cítila to ten zběsilý tlukot srdce kdykoliv, když jsem ho viděla nebo na něj snad jen pomyslela. Z tváře jsem nedokázala vyhnat úsměv, ani matka mě nedokázala shodit z mého obláčku. Bylo mi naprosto jedno, že mi Chris a Simon kreslili do sešitu dinosaury, hlavu jsem měla plnou jeho úsměvu a světle zelené barvy jeho očí. 

Právě jsem duchem nepřítomná čmárala na kus papíru srdíčka různých tvarů a velikostí a na tváři jsem pořád měla ten úsměv, který je typický pro zamilované dívky a dívala se z okna. 

,,Beccy, máma tě volá" ozval se dětský hlas a někdo mě zatahal za nohu.

,,Řekni jí, že za pět minut přijdu" kývla jsem na Simona nebo Chrise, bylo mi jedno který z nich to je, bylo mi jedno vlastně všechno. Slyšela jsem jen cupitání a pak zavření dveří, jak kluci odešli. Věděla jsem sice, že se stejně budu muset za chvíli zvednout a opustit svojí bublinu, ale ještě jsem chtěla aspoň chvilinku zůstat na svém růžovém obláčku, kde nikdo kromě mě a Teda neexistoval. 

,,Rebecco! Když tě volám, tak přijdeš a ne že si ze svých bratrů uděláš poskoky!" ozval se hlasitý hlas, vlastně křik mé matky. Povzdechla jsem si, položila růžovou fixu k papíru plnému ne vždy povedených srdíček a velmi neochotně se zvedla a šla dolů čelit matce.

,,Konečně jsi se uráčila přijít" štiplavě pronese matka, mezitím co na pánvi obrací kus masa. Nakrčím nos, když cítím maso, od té doby co jsem přestala jíst maso ho dělá k jídlu ještě častěji než dřív. Radši jsem nic neříkala a mlčky jsi došla k lednici, abych si mohla vytáhnout už předem připravený salát. Položila jsem si misku zeleninového salátu na stůl a mlčky se dala do jídla.

,,To ani nepočkáš až si sedneme i my a začneme jíst?!" křičí na mě matka, tak tedy položím vidličku s kouskem rajčete a začnu si hrát s náramkem na levém zápěstí. Odněkud se sem přiřítí táta s nakřivo nasazenými brýlemi a neoholenou tváří. Zazubí se na mě a hned si sedne na místo vedle mě.

,,Ahoj Becco, pořád jíš žrádlo pro králíky?" zeptá se mě s úsměvem na tváři táta a já si uraženě založím ruce na hrudi.

,,To není žádné žrádlo pro králíky, jen nechci aby kvůli tomu abych si zaplnila žaludek na pár hodin muselo nějaké nebohé stvoření zemřít" bránila jsem se a táta jen protočil oči.

,,Jasně, jasně chápu" vzdal to táta, protože ví že by tenhle boj nevyhrál. Vítězně se usměji, ale úsměv mi hned povadne, když si vedle mě sedne matka a položí si před sebe mísu plnou kusů masa. Nakrčím nos ale nekomentuji to, nechci si zkazit den jen kvůli ní. Když už si konečně i Chris a Simon sedli, tak jsem si vzala do ruky opět vidličku a vložila si do úst rajče. 

Jídlo probíhalo v klidu a to znamenalo, že se něco prostě musí pokazit a taky pokazilo

,,Mami já už nechci" protestoval Chris když ho matka nutila dojíst zbytek jeho masa a on trucovitě vrtěl hlavou.

,,Ale Chrisi, musíš jíst maso aby jsi byl silný" zkouší to máma, ale nevypadá to na úspěch

,,Ale Becca taky nejí maso a toho kluka který tu byl, tak porazila v páce" poznamenal Chris pro něj bezvýznamnou poznámku, ale když jsem viděla výraz na matčině tváři, tak jsem věděla že jsem v prdeli.