I hate you! I love you too!

Minulost

Z pohledu Beth

To co teď cítím je ten nejhorší pocit. Už dávno nepláču, už i slzy mi došly a jen sedím na posteli s hlavou v dlaních a tiše vzlykám. Malá část mě, nechce věřit tomu že mě Nico podvedl, ale rozum říká něco naprosto jiného. Celou postel mám plnou posmrkaných kapesníků a vedle mě leží obal od čokolády. 

Vím, že moje rozhodnutí bylo unáhlené, možná jsem ho měla vyslechnout a nechat si to vysvětlit...
Ale to by nebyl dobrý nápad. Byl by to důkaz toho, že jsem zase naletěla. Navíc, určitě by mi řekl o té dívce, kdyby byla někdo důležitý a mohla bych o ní vědět. Povzdechla jsem si a prohrábla si zacuchané vlasy. Nervózně si mnu zápěstí a přejíždím po malé jizvičce.Takhle to nemůže jít dál, nesmí se stát to co minule. 

Flashback

Už několik hodin ležím na posteli a přísun slz z mých očí je snad nekonečný. V srdci mám obří díru, jako po probodnutí kolíkem. Z hlavy pořád nemůžu dostat obraz Teda a Kate jak na sobě leží a mě je z toho na zvracení. Hůř jsem se nikdy necítila a já se tahala za svoje tou dobou dlouhé vlasy až k pasu. Mozek vypověděl funkci, vůbec jsem nemyslela a jen konala. S uslzenou tváří a očima plnými nových slz jsem malátně došla ke svému stolu. Popadla jsem nůžky a stoupla si před zrcadlo. Viděla jsem tehdy čtrnáctiletou dívku, která měla brzy oslavit své patnácté narozeniny s zacuchanými kaštanovými vlasy lehce nad zadek. Její tvář nezdobil úsměv jako už dlouhou dobu, místo toho se z jejích rtů ozývaly tiché vzlyky a ze smaragdových očí se jí řinuly horké potůčky slz, které jí stékaly po tvářích, které byly lehce poseté pihami. 

Můj odraz v zrcadle napřáhl ruku s nůžkami stejně jako já samotná a přiblížil jí až nebezpečně blízko k mým vlasům. Stále vzlykajíc jsem chytila pramen svých vlasů do druhé ruky a s pohledem upřeným na svůj mrtvý obraz v zrcadle jsem střihla. Jednou, dvakrát, třikrát a stále jsem stříhala. Se zarputilým výrazem jsem se zbavovala dlouhých kaštanových pramenů svých vlasů, které pro mě byly tou dobou největší ozdobou.

Se zoufalým výrazem jsem se na sebe podívala. Zlomená, malá dívka se smaragdovými oči plnými slz stála v kruhu kaštanových pramenů a místo nádherných dlouhých vlasů jí z nich zbylo jen několik přeživších pramenů, které jí nesahaly ani k ramenům a byly ostříhané všude úplně jinak. Při pohledu na sebe a své vlasy se proud mých slz ještě zvětšil a se sesunula k zemi. 

Klečela jsem v kruhu mých vlasů a plakala, v jedné ruce jsem stále držela nůžky a cítila jsem se ještě hůř než předtím. Nechápu jak mi to mohl udělat, když jsme se poprvé setkali byl tak milý a okouzlující a moje srdce v tu chvíli ožilo, jakoby  předtím než jsem ho potkala jen spalo a čekalo na tu chvíli.A teď taky kvůli němu pláču a cítím se... Nedokáži vyjádřit jak se cítím. Ten, kdo zlomené srdce poznal to vysvětlovat nemusím, ale ten kdo ho nepoznal, nevysvětlím. 

Nebyla jsem myslí v realitě, moje mysl plula na řece vzpomínek, ale tělo tu stále bylo. Z řeky vzpomínek mě ale vytrhla jedna věc. Ostrá bolest s levém zápěstí. Přes závoj slz v mých očí jsem se snažila zaostřit a podívat se, co tu bolest způsobilo. Ze zápěstí se mi řinuly potůčky horké červené tekutiny, která se míchala se slzami, které mi stále spadaly z očí a nůžky v mé druhé ruce byly onou červenou tekutinou potříštěny  . Se syknutím jsem rychle vstala a k mému štěstí našla poblíž mě triko. Ihned jsem si ho přitiskla ke krvácející ráně a děkovala bohu, že to nebyla tepna. Triko jsem si silněji utáhla kolem mého zápěstí, krev nepřestávala proudit z té nemalé rány a já litovala, že jsem si vzala tak ostré nůžky.