I hate you! I love you too!

The end

Z pohledu Beth

,,Co se děje Ricku?" zvědavě jsem se ho zeptala, Rick mi málokdy volá v tuhle noční dobu.

,,Právě jsem viděl Nica" 

,,Opravdu? Kde?" naléhavě jsem se ho zeptala, přímo jsem překypovala zvědavostí.

,,Spíš s kým" potichu zamumlal Rick. To mě vyděsilo, ale snažila jsem se zahnat předsudky.

,,Co jsi viděl?"

,,Seděl jsem na baru už nějakou dobu. Když jsem ale chtěl odejít, tak tam přišel Nico. Byl jsem zvědavý, co tam dělá, tak jsem tam zůstal. Házel do sebe jednu skleničku za druhou, dokud..."

,,Dokud co?"

,,Dokud tam nepřišla jedna dívka. Nico jí znal, zaslechl jsem že jí říká Lucy a mluvili o nějaké minulosti. Pak mu ta holka něco pošeptala a oni pak spolu odešli nahoru..." Rick dál něco říkal, ale to jsem nevnímala.

Ne..... šeptala jsem v duchu. Prosím, cokoliv jen tohle ne. Ale co jiného to mohlo znamenat? Byla jsem naprosto mimo, šokovaná, zklamaná a hlavně zlomená. Cítila jsem to samé prázdno, stejné jako když jsem viděla Teda a Kate. Ne, nebylo to stejné, tohle bylo mnohem horší. 

Bolest, která vystřelovala mojí tváří se mísila s bolestí, kterou jsem cítila v nedávno ublíženém srdci a společně tvořily neskutečnou bolest, která mě ochromovala. Byla jsem rozpolcená, jedna má stránka se tomu chtěla postavit a vyrovnat se s tím, ale ta druhá by se nejradši utápěla v slzách a lítosti. Nechtěla jsem nechat vyhrát tu druhou stranu, ale bojovat s tím, bylo jako se snažit holýma rukama udržet oblohu. Nemožné.

Zvedla jsem se, svět kolem mě vnímala pouze okrajově. Oblékla jsem si bundu, vzala mobil a lehce malátně se vypotácela z nemocnice. Stopla jsem si taxi, dojela domů, dala si horkou koupel a lehla si do postele. Ať jsem dělala cokoliv, ta bolest mi nedala spát. 

Dívala jsem se do stropu, byla jsem jako tělo bez duše. Ne, zase špatné přirovnání. Duši mám, sice poškrábanou, ale narozdíl od srdce aspoň není zlomená. 

Už ani nevím jak, ale nakonec mě chmurné myšlenky ukolébaly ke spánku. 
Když jsem se probudila, připadalo mi, jako bych nespala ani pět minut. Taky bych tomu věřila, kdyby hodiny nebyly důkazem toho, že jsem dřímala asi osm hodin. Zatím jedninou pozitivní věcí tohoto dne bylo, že je sobota a já nemusím do školy. 

Vyčerpaně jsme se posadila, bolest v mém srdci se zmenšila, ale stejně to nestačilo k tomu, abych alespoň na chvíli zahnala chmury a vzpomínky. Taky to ani pořádně nešlo, všechno v tomhle pokoji mi nějak připomínalo Ni... Ne. Nebudu říkat jeho jméno, ani na jeho jméno nebudu myslet. Pokud to udělám, možná se mi bude lépe zapomínat.

Donutila jsem se zvednout a převléct se, učesat se abych aspoň zvenku vypadala v pořádku. Když jsem se podívala do zrcadla, cítila jsem se aspoň o trochu lépe. Sešla jsem dolů do kuchyně, ano můj žaludek se konečně přihlásil, že potřebuje něco k jídlu. K mému překvapení tam ale u stolu seděla máma a popíjela ranní kávu.

,,Ahoj zlatíčko, jak jsi se vyspala?" zeptala se mě s úsměvem.

Spala jsem hrozně, protože mi je hrozně, protože mám zlomené srdce a asi pomalu dostávám depku. Proč? Protože mě můj přítel, vlastně ani nevím pokud to pořád můj přítel je, mě uhodil a pak odešel někam do baru kde se opil a vyspal se se svojí bývalou, která mu zlomila srdce! 

,,Vyspala jsem se dobře" řekla jsem a snažila se zastavit proud mých negativních myšlenek a zároveň vykouzlit na tváři alespoň náznak úsměvu.