Královna Smrti

3. kapitola

Poslušně jsem vyprovodila svou rodinu k autu. Matka byla překvapená, když uviděla Adrielle a její výběr šatů. Nehodila se to k ní, ale i tak ji to slušelo.
Matka na sobě měla naopak světle šedé šaty až na zem, své černé vlasy si zamotala do dlouhého a složitého copu.
Otec to měl nejjednodušší. Oblekem nic nezkazí. A já tam stála v teplákách a mikině. I kdyby nás teď někdo viděl, tak by ho ani nenapadlo, že bych k nim patřila.
„Užijte si to," řekla jsem, než jim ochranka zavřela dveře a zamávala jsem jim. Počkala jsem, až vyjedou branou a s úsměvem na rtech se vydala do domu.
„Co plánuješ?" optal se mě Daniel, který měl nyní hlídku kolem domu.
„Já? No, nejspíš si dám nějaký maratón filmů, nebo si přečtu nějakou dobrou knihu, anebo tě vezmu sebou na trénink." Daniel zděšeně nadzvedl obočí a začal okamžitě odmítat. Jednou jsem mu při tréninku omylem zlomila ruku. I když je Daniel démon, tak kosti mu zlomit jdou, jako komukoli jinému. Od té doby se mnou nechtěl trénovat. Zbabělec.
„Ne, v pohodě. Užij si filmy, nebo cokoli jdeš dělat." Zazubila jsem se na něj a vešla do domu.
„Tak, alibi už mám. Teď se připravit," vyběhla jsem rychle schody a zahnula k sobě do pokoje.
V koupelně jsem sesbírala těch pár líčidel, co jsem vlastnila, nebo mi darovala sestra. Vesměs jsem se moc nemalovala, jen při jistých akcí a občas doma na oslavy, které byly samozřejmě jen privátní pro naši rodinu, takže jsem tam mohla.
Po rekonstrukci mého obličeje, jsem se začala cpát do mých oblíbených šatů, které mi nedávno pomohla propašovat domů Adrielle. Byly celé černé, do půlky stehen a vysely jen přes jedno rameno a celá záda byla holá, jen se dole, křížily dva pruhy látky.
Pro tyhle šaty jsem měla jednu velkou výhodu. Nemusela jsem nosit podprsenku. Občas mi sestra závidí, ale jinak se svými vnadami samozřejmě pyšní, kde může.
Dalším úkolem, byly boty a jelikož já jsem přes tenisky, nebo jinak pohodlné boty. Musela jsem se vydat do botníku Adrielle, o které jsem věděla, že tam ukrývá celkem pěkné, černé, páskové boty na jehlách.
Úkol splněn a boty schovány do tašky, ještě peníze, bundu a můžeme vyrazit.

Největší problém ovšem vězil v tom, že všude byli bodyguardi. Pod mým oknem, u všech východů a několik jich dělalo okružní hlídky, kolem domu.
Takže jsem to vzala do sklepa, kde byl únikový východ, který končil až za naším pozemkem. Nikdy ho moc nehlídali, už díky tomu, že východ na druhé straně je pro cizí neviditelný.

Zázraky se dějí a já se dostala do centra města, kde se to hemžilo jak lidmi, tak i všemi možnými bytostmi, které obývají tuto planetu.

Zamířila jsem ke klubu, který se jmenoval „Bílý Drak" byl otevřený sice pro všechny, ale provozovatel tohoto klubu byl démon. Tím pádem, tam byl i trošku užší výběr, kdo do klubu smí a kdo ne.
Prošla jsem kolem fronty, která se táhla skoro přes celý blok a došlo k bodyguardovi, který pouštěl lidi dovnitř. Podívala jsem se na něj a nechala své oči, aby mi trochu zajiskřili.
„Hlavně tam nezačni vřeštit, kdyby se něco náhodou stalo," řekl mi, když zdvihal pásku, aby mě pustil.
„To nehrozí." odpověděla jsem mu a šla dovnitř. Hned u východu byla šatna. Přezula jsem si boty, které mi přidali aspoň deset centimetrů. Což mi úplně nepomohlo, když mám pouhých sto šedesát centimetrů, ale lepší něco než nic. Do tašky od bot jsem dala bundu a odevzdala jí slečně.
Vzala jsem si od slečny lísteček a přidala ho k penězům, které se ukrývaly v malé kapsičce na zip.

Došla jsem k baru a objednala si vodku s tonikem a dala barmanovi peníze. Chvíli jsem obhlížela, kde se co děje.
Na parketu bylo celkem narváno, to samé platilo pro boxy a všechno sezení. Nezbylo mi nic jiného než postávat u baru a chvíli se zaposlouchávat do hudby.
Po vypití drinku, jsem nakráčela k parketu a začala se vlnit do rytmu hudby. Nejdřív jsem byla trochu ztuhlá, ale nakonec jsem se do hudby ponořila a nechala se jí unášet. Tanec a hudba, pro měl, byly něco jako terapie. A stejně, jako končí normální terapie, skončila i moje díky jednomu idiotovi, který do mě vrazil a ani se nad tím nepozastavil.
„Co takhle říct aspoň, promiň, blbečku," křikla jsem na něj a on se zastavil. V tu chvíli jsem si neuvědomila, že ten chlap je skoro o dvě hlavy vyšší než já, nebo že díky upnutému černému tričku, mu jsou vidět dobře vypracované svaly.
Muž se na mě otočil s nadzdviženým obočím. V jeho očích pulzovali rudé žilky, démon. Což mě samozřejmě neodradilo od mého oprsklého výrazu.
„Nejsi trošku drzá, holčičko?" zeptal se mě hlubokým hlasem. Já si dala ruku v bok a zadívala jsem se mu přímo do očí.
„Ani bych neřekla, říká se tomu slušné chování, což asi někdo jako ty nezná," rychle jsem si ho prohlédla v obličeji. Měl vystouplé lícní kosti. Vlasy měl hnědé, i když díky světlu v klubu, jsem si tím nemohla být úplně jistá.
„Hádám, že ty jsi o něm taky nikdy neslyšela, nebo aspoň jak se chovat k výše postaveným." Jeho arogantní výraz mě začal nutit mu jednu vlepit, nebo mu rovnou zlomit vaz, ale nesměla jsem na sebe upoutávat pozornost. Jinak by mi otec dal někoho na hlídání i do pokoje.
„K výše postaveným? Až se tak začneš chovat, tak svou chybu možná napravím." Jistě, hlavně žádná pozornost. To jsem celá já.
Radši jsem se otočila a začala kráčet k východu, ale ten imbecil mě chytil za předloktí a stáhnul k sobě. Rukou jsem automaticky cukla a rychle se vymanila z jeho sevření. Už jen z toho, že jsem z něj, díky tomu dotyku, cítila něco divného. Sám sebou rychle cukl a podíval se na svou ruku.
„Kdo sakra jsi?!" zvýšil na mě hlas a já se na něj dívala s vytřesenýma očima. Nemohla jsem o sobě mluvit a nakonec mě zachránil, nějaký kluk, který ho chytil za ruku, něco mu zašeptal do ucha a oba dva rychlým krokem opustili klub.