Královna Smrti

59. kapitola

Podívala jsem se na stůl a bylo to tam vážně všechno, jen ve špatném pořadí. Zvedla jsem se a začala si přerovnávat věci. Jako první jsem vytáhla sáček s bílým práškem. Otevřela jsem ho a přičichla jsem si k němu. Kokain.
Vysypala jsem malou dávku na stůl a začala ji skalpelem rovnat do lajny. Jonathan se začal na židli neklidně vrtat a očima pozoroval jen tu bílou euforii. Dávala jsem si na čas a oba bratři mě se zaujetím pozorovali. Usmála jsem se a vyšňupla jsem celou lajnu. Zaklonila jsem hlavu a z úst mi vyšlo slabé sténání.
Viděla jsem, jak se ke mně oba bratři vydali, jako kdyby chtěli ode mě tu drogu dostat na míle daleko.
„Snad víš, že tohle už mám za sebou," řekl Jonathan, ale přesvědčivě to neznělo, protože celou dobu zatínal zuby.
„Víš, co se říká? Z tohohle se lidi nedostanou, jen abstinují," mrkla jsem na něj a začala jsem si hrát se skalpelem, kde bylo vidět, že tam jsou stále částečky kokainu. Celou dobu ten skalpel pozoroval, věděl, že by stačilo jen malé říznutí a do oběhu by se mu dostala droga. Vysypala jsem další dávku na stůl a stejným skalpelem jsem jí srovnala do lajny. Celé jeho tělo bylo napnuté a já do té lajny foukla. Droga se vznesla do vzduchu v malém obláčku a hned bylo slyšet, jak se Jonathan silně nadechuje.
Droga ve mně začala působit. Začínalo mi být teplo a moje srce zběsile bušilo, ale do toho přicházel i pocit euforie. Sundala jsem si mikinu a vyhrnula si rukávy od trička. Vzala sem si čistý skalpel a došla až k němu. Jonathanovi oči byly stále přilepené na sáčku s kokainem. Jeho ruce byly pevně obtočené kolem židle, přiblížila jsem se k pravé ruce a rozřízla jsem mu kůži mezi prostředníčkem a prsteníčkem. Jonathan zaskučel a začal mi věnovat pozornost. Snažil se ruce nějak schovat, ale měl je pevně připoutané k opěrkám, ani do pěsti je nemohl složit. Rozřezala jsem mu všechny spoje mezi prsty na obou rukách. Nebylo to tolik bolestivé ale, když jsem mu poté začala odloupávat nehty, tak to k bolesti jen přidávalo a on je věděl, že cesta od té bolesti leží necelé dva metry od něj.
„Víš, vždycky mě zajímalo, co když si někdo odřízne kousek kůže kožoměnce, dokázal by se přeměnit na tu dotyčnou osobu?" Na mou otázku jen zavrčel a zkoušel sebou zacloumat v židli.
„Hádám, že nevíš, takže to zkusíme," usmála jsem se na něj. Sklonila jsem se k němu a položila skalpel na jeho klíční kost. Začal zadržovat dech a připravovat se na zářez. Ze začátku se držel, snažil se zmítat. Musela jsem říct Samaelovi, aby mu šel držet hlavu. V půlce klíční kosti už to nevydržel a začal řvát. Ještě kousek jsem odřízla a kývla na Luciena, který se mohl začít ptát.
„Chtěl jsi zabít Giu jen kvůli své sestře?" Lucien položil otázku a chvíli bylo ticho. Cinkla jsem skalpelem o jeho pouta na ruce.
„Dej mi trochu a řeknu vám to." Lucien se chtěl už hrnout ke kokainu, že mu trochu dá, ale já jen zvedla ruku, aby se zastavil.
„Nejdřív odpovědi a potom bude možná nějaká odměna," osvětlila jsem mu a posadila se do židle.
„Ne, nebylo to jen kvůli sestře. I když tím jste nás taky pěkně nasrali. Vzít si do baráku vlkodlaky, ale aspoň máte stejný vkus jako tady Riva, že?" pokusil se o chabý úsměv. Oba se Samaelem jsme nahlas zavrčeli.
„Když ne kvůli sestře, tak kvůli čemu? Máte nějaké spory? Někoho od vás zabili?" Lucien zkoušel klasické motivy. Jonathan se znovu umlčel. Vzala jsem pytlík do ruky a nasypala si malé množství na ruku. V tu chvíli, jako kdyby se mu rozsvítily oči.
„Prosím, prosím, prosím," Jonathan šeptal ty slova jako modlitbu. Došla jsem až před něj, sklonila se k němu, aby cítil, že je tomu nadosah. Dlaň jsem si olízla a kokain spolkla. Jonathan sebou silně trhl, překvapilo to i samotného Samaela, který pustil jeho krk a Jonathan se málem převrátil na zem.
„Ty svině jedna zasraná!" zakřičel na mě a já se posadila zpět do židle.
„Mohl jsi začít mluvit, pak bys možná malinko dostal," znovu jsem si olízla ruku a uviděla, jak se Samael mračí.
„Tohle je rodinná záležitost, nic vám do tohohle není! Nechte mě odsud sakra jít," rozkřičel se a vůbec nevěnoval pozornost tomu, že pořád krvácí ze všech ran. Všechny rány byla zasazeny na místa, která se nedokážou rychle zacelit.
„Teď už to je náš problém, když se Gia stala manželkou mého bratra, což znamená, že jsi napadl někoho, kdo patří do domu Dagonů!" objasnil mu Lucien a rukou praštil do stolu s mým nářadím.
„Takže?" zpříma jsem se podívala Jonathanovi do očí. Chvíli to zvažoval, ale moc dobře věděl, že teď jsou i Dagoni nepřátelé.
„Pokračuj, lásko," pohodlně se posadil do křesla a já se pustila do další fáze. Vysypala jsem obsah pytlíku na stůl a obalila jsem v něm jehlice, které mi sem přinesli. Jonathan byl zmatený, když to viděl, ale zároveň se těšil, jak malé dítě na dárky. Jehlice nebyly v průměru moc tlusté, což mi vyhovovalo. V průměru měli dva až tři milimetry a na délku měly patnáct centimetrů.
Každé bodnutí ovšem mělo své pro a proti. Každá jehlice byla mířená na oblast těla, kde to bolí jak čert, když se člověk dobře trefí a já se trefovat uměla. Střed hrudníku, pod žebry, nad loktem, nárty a mezi lopatky. Po každém vpíchnutí začal řvát, ale jeho tělo hned reagovalo na drogu, vítalo ji a tělo začalo být víc a víc citlivé, proto opakované zapíchnutí způsobovalo větší a větší bolest. Skončili jsme, až když na něm bylo vidět, že je naprosto sjetý. Hlava mu visela na stranu, ale na tváři měl blažený výraz.
Posadila jsem se na židli a pozorovala ho. Vhodila jsem ho do jeho noční můry, kterou bude prožívat znovu a znovu, dokud neřekne, co chtějí Lucien se Samaelem vědět.
„Jsi v pohodě?" Lucien mi položil ruku na rameno a já se na něj podívala a hlasitě vydechla.
„Jsem jenom trochu sjetá Luciene. Řekla bych, že ty s tím máš sám dost zkušeností." Dotčeně se na mě podíval, ale nepokusil se mi to nijak vyvrátit.
„Nepotřebuješ něco?" tentokrát se zeptal Samael a já díky droze měla kuráž mu říct víceméně cokoli.
„Jo, potřebuju někoho, s kým se můžu pobavit, s kým si můžu užít a nebýt vystresovaná z toho, že jeden magor, je schopnej rozervat hrdlo každýmu, kdo by se mě jen omylem dotkl." Oba na mě nevěřícně koukali, já se jen uchechtla a zvedla se ze židle.
„A krom toho?" zeptal se Lucien.
„Krom toho, hromadu jídla, ale to už zařídím sama," vzala jsem si svojí mikinu a opásala si jí kolem pasu a vyšla z cely. Bratrům jsem zamávala a vyrazila směr výtah.
„Seš fakt debil, brácho." Zaslechla jsem Lucienův hlas a nemohla víc než souhlasit.