Královna Smrti

61. kapitola

Následující dny se mi slévaly dohromady. Každý den jsem navštívila Jonathana a udělala z něj opět závisláka, Samaelovi jsem se opět vyhýbala a jediná má kratochvíle nastala, když přišel Max a já si mohla zacvičit a vybít ze sebe všechny nervy a stres.
„Co je s tebou? Jsi pořád duchem mimo," pokáral mě Max po našem tréninku. Jen jsem si lehla na žíněnku a vydala neurčitý zvuk, který dával najevo, že sama nevím.
„To už ani neumíš odpovídat na otázky?" Max po mě hodil vodu a já ji bez problému chytila.
„Jsem poslední dobou furt unavená, pořád jen jím, a když už nic nedělám, tak se podílím na mučení Jonathana," zvedla jsem se do sedu a dívala se prosebně na Maxe, ať mi dá nějakou radu.
„Takže se nudíš, protože tě páníček nechce pustit z vodítka." Zavrčela jsem na něj.
„Strčte si ty metafory s čoklama někam!" zvedla jsem se na nohy a posbírala si svoje věci.
„Jak jsi vůbec pokročila s Jonathanem, už vám řekl, proč chtěl zabít Giu?" Max Jonathana znal, občas ho i chodil cvičit, proto ho ani nijak nepřekvapovalo, že Jonathan vydržel tak dlouho.
„Pořád nic, neslyšel jsi nějaký drby? Co mohli vlkodlaci udělat? Nebo jestli kožoměnci něco neudělali?" Max zavrtěl hlavou.
„Nic se ke mně nedostalo, ale Johny je na svou sestru dost vysazený, sama víš, že jsou jak dvojčata. Takže jestli se uchýlil k něčemu takovýmu, tak to muselo být vážné." Začala jsem si pokyvovat hlavou.
„Před Veriny mi nic neřekne," řekla jsem nakonec a Maxovi nezbývalo nic, než souhlasit.
Došla jsem do pokoje a dala si sprchu, celou dobu mi v hlavě běhaly myšlenky, na to, proč Johny tak riskoval, ale hlavně, jak to z něj dostat. Pak mi to blesklo hlavou. Pořád je to chlap. Usmála jsem se pro sebe a vypnula vodu. Vyšla jsem ze sprchy a podívala se do zrcadla. Vypadala jsem příšerně, kruhy pod očima, barva z vlasů se mi už vymyla, ale Johny nevypadá o moc líp.
Oblékla jsem si kraťasy a tričko, mokré vlasy jsem nechala vyset podél těla a vydala se dolů k výtahu. První strážce, kterého jsem potkala, se mě lekl. Nic neřekl, jen se díval, jak kolem něj procházím. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech, který byl možná v tu chvíli i strašidelnější. Došla jsem k výtahu a sjela do podzemního patra s celami. Jako vždy, u Johnyho cely byl strážce. Zrovna mile se netvářil.
„Jdu za vězněm" oznámila jsem mu.
„Vždycky sem chodíš s bratry," oponoval mi a já se na něj kouzelně usmála. Naběhla mu husí kůže a začal se potit.
„Mám od nich svolení, jestli chceš, běž se zeptat," řekla jsem mu a on jak poslušný pejsek vyrazil k výtahu. Vlezla jsem do cely a viděla ho. Měl absťák. Došla jsem k němu blíž a rukou mu zvedla hlavu, aby se na mě podíval.
„Jaká čest, že jsi přišla sama. Přišla jsi mi dát další dávku?" Usmála jsem se na něj. Moc dobře si uvědomoval, že ty drogy nechce, ale chtěl je. Tak moc je chtěl. Došla jsem ke stolečku, kde byl pytlíček s kokainem, nasypala jsem si dávku na dlaň a natáhla ji před něj, dávka byla pryč, aniž bych mrkla a on se spokojeně opřel o židli.
„Řekni mi, co se stalo," zašeptala jsem. Podíval se na mě a věnoval mi drzý úsměv.
„Proč bych ti to říkal, stejně to pak řekneš Verinům," jeho tělo se začalo uvolňovat, jak se mu droga začala dostávat do oběhu.
„To posoudím, až podle toho, co mi řekneš," došla jsem k němu a odpoutala mu ruce. Zaraženě se na mě díval a protáhl si zápěstí. Posadila jsem se mu na klín, zamračil se, ale nijak se nebránil. Nohy jsem prostrčila pod opěrkami a položila mu ruce na tváře. Pomalu jsem se se přiblížila k jeho rtům a začala ho pomalu líbat. Vytřeštil oči a rukama mě hned od sebe odstrčil.
„Co to sakra děláš?" očima sjížděl na moje rty, nebyl zrovna nadšený, že ten polibek přerušil.
„Mučím tě," usmála jsem se a sklonila se k dalšímu polibku. Tentokrát se už nebránil a zajel mi rukama do mokrých vlasů, aby si mě přitáhl blíž k sobě. Zasténala jsem a přerušila polibek, abych se mohla nadechnout.
„I kdybych ti to řekl, tak bys mi nevěřila," řekl udýchaně.
„Proč ne?" naklonila jsem se zpátky k němu a začala mu jazykem přejíždět po krku.
„Vím o tvém vztahu s Nicem," řekl a potichu zavrněl.
„Co ten s tím má společného?" zaraženě jsem se odtáhla a dívala se na něho. Chtěl začít mluvit, ale nevěděl, jak začít. Začal se třást.
„Pověz mi to," řekla jsem potichu a dala mu lehký polibek.
„Zneužil jí... zneužil mojí sestru, znásilnil jí s tou jeho bandou debilů a pak jí hodil na práh našeho domů," z jeho očí začaly kanout slzy, položil si hlavu na mou hruď a pevně mě objal. Rukou jsem ho začala hladit po vlasech.
„Nico... znásilnil tvou sestru?" musela jsem se ujistit. Tak proto nešel přímo po něm, ale po jeho sestře. Chtěl mu to oplatit horším způsobem.
„Postarám se o to," zašeptala jsem mu do ucha. Pevně jsem ho objala a objímala bych ho klidně celou noc, kdyby se dveře nerozlétly a v nich nestáli Lucien a Samael. Zaklela jsem, já vlastně za nimi poslala toho strážce. Oběma v očích zaplála rudá, jak nás tak viděli. Samael natáhl ruku a já z ničeho nic letěla vzduchem přímo k němu, chytl mi za krk a praštil se mnou o zeď, kde mě držel. Začala jsem se vzpírat, ale bylo mi to k ničemu. Zaujal dobré postavení.
„Připoutej mu ty ruce," zavrčel na Luciena, který bez jakékoli poznámky šel a udělal, co mu bratr přikázal.
„Řekl ti snad někdo, abys sem chodila sama?!" zavrčel mi do tváře Samael.
„A zakázal mi to snad někdo?" odsekla jsem mu přidušeně. Samael chtěl něco dodat, ale já se začala dusit, ne tím, jak mě držel pod krkem, ale protože jsem v krku cítila žluč. Samael to pochopil, ale nebyl tak rychlý a já mu pozvracela kalhoty. Klečela jsem na všech čtyřech a snažila se vyzvracet z podoby. První, kdo u mě byl Lucien.
„U všech ďasů, co to s tebou je?" pohladil mě po zádech a snažil se podržet vlasy. A pak, že gentlemani vymřeli. Když viděl, že zvracení ustalo, tak se mě pokusil zvednout. Nohy jsem měla jak z gumy, takže musel chlapec zabrat. Samael se sebral z toho šoku a začal se po mě sápat, aby mi pomohl.
„Vůbec na mě nešahej," nařídila jsem mu. Lucien zjistil, že mě nikam nedotáhne, takže mě vzal do náruče a rychlým krokem mířil k výtahu. Samael byl jen pár kroků za námi. Ve výtahu zmáčkl podlaží, kde sídlila ošetřovna. Chvilku to vypadalo, že budu znovu zvracet, ale udržela jsem to. Lucien si viditelně oddychl a já na něj jen zavrčela. Jen se zasmál a vystoupil se mnou z výtahu. Dorazili jsme ke Caroline, která nebyla nijak zaskočená naší sestavou.
„Tak, co jste tý chudince udělali tentokrát?" zeptala se, ale moje zvracení jí zaskočilo. Lucien mě položil k umyvadlu a pustil studenou vodu.
„Začala zvracet a jak sama vidíš, vypadá příšerně," řekl Lucien, který mi držel vlasy.
„Nějaké další symptomy?" zeptala se. Já si vypláchla pusu studenou vodou a posadila se na židli vedle umyvadla.
„Jsem hrozně unavená, pořád bych jedla, ale všechno chutná tak nějak malátně," řekla jsem jí a snažila se zhluboka dýchat.
„A nejsi těhotná?" Ta slova prořízla celou místnost, jako ten nejnabroušenější meč.
„Cože?" vykoktala jsem ze sebe.
„Jestli nejsi těhotná, spala jsi s někým za poslední měsíc?" Caroline se tvářila, jako kdyby o nic nešlo, pomalu jsem se podívala na Samaela, který stál jako přimražený, pomalu sjel rukama na svoje ruce. Na ruce, kterýma mě před chvílí škrtil.
„Jo," řekla jsem potichu.
„A hádám, že sis nedávala pozor?" Zakroutila jsem hlavou. Samael se na mě pořád díval a očima sjížděl na břicho, na kterém jsem si teď držela ruku. Lucien se díval na bratra.
„No, tak uděláme testy, abychom to věděli jistě. Pokud by se to potvrdilo, musela bys poupravit svoje aktivity. Kdopak bude vůbec tatínek? Někdo od nás?" Caroline se začala ptát na milion otázek a mě začal polévat pot. Jestli jsem těhotná a otec je Samael, tak to bude obrovský problém.
„Zatím bych to nijak nerozebírala, dokud to není potvrzené," řekla jsem jí nakonec a nechala jí, ať mi pomůže se posadit na lůžko, aby mi odebrala krev.
„Do kdy budeš vědět, jestli je těhotná?" zeptal se Lucien.
„Snad to není tvoje?" myslela to jako vtip, ale Lucien začal až moc rychle vrtět hlavou.
„Caroline, je to celkem důležité, do kdy to budeš vědět?" Samaelovi selhával hlas, což se nikdy nestávalo, nikdy. Caroline si jen odfrkla.
„Zítra to budu vědět," řekla trošku nabroušeně a odnesla dvě zkumavky k pultu. Oba dva si pokývly hlavou.
„A ty jdi odpočívat a zítra ráno za mnou přijď," ukázala na mě a já jen kývla hlavou. Bratři mi pomohli vstát a dojít k výtahu.
„Je to tvoje, že jo brácho," zavrčel Lucien, ale mě držel až moc láskyplně. Samael neodpovídal, jako kdyby byl myšlenkami jinde.
„Jestli to je tvoje, tak z toho bude průser jak hovado! Představ si, co jí udělá táta!" To Samaela probralo a znovu se na mě podíval.
„Postarám se o ní," řekl potichu.
„Ty asi těžko," opřel se do něj Lucien a potichu zavrčel. Výtah zacinkal a vyšli jsme ven. Všichni jsme ztuhli, když jsme na chodbě potkali Nimu se Sargonem, kteří nám věnovali dost nemilé pohledy.
„Co se stalo?" zeptal se Sargon. Samael stále rezignoval na to, aby mluvil, takže se slova ujal Lucien.
„Rivě se udělalo špatně, měla teď celkem šílený tréninky s tou selkií a podepsalo se to na ní," Lucien moc věděl, že říká naprosté pitomosti, ale Sargonovi, to jak vidno stačilo a pokračoval s Nimou dál.
Dostali jsme se k mému pokoji a opatrně mě položili na postel. Lucien odběhl do koupelny pro namočený ručník, kterým mě pomalu otíral.
„Skočím pro vodu," řekl a už byl pryč z pokoje.
„Jsi těhotná?" zeptal se Samael.
„Nevím, Caroline říkala, že to bude vědět zítra," řekla jsem unaveně a pomalu se mi zavíraly oči.
„Postarám se o tebe, slibuju," zašeptal a pohladil mě po vlasech. Ucukla jsem hlavou a podívala se mu do očí.
„Vypadni ode mě, Samaeli," zatvářil se ublíženě a trochu se ode mě vzdálil. Zůstal tak dlouho, dokud nepřišel Lucien, který o mě pečoval líp jak svou matku, která by ležela na smrtelné posteli. Samael potichu odešel a já i přes Lucienovi dotazy pomalu usnula. 

Královna Smrti právě překročila 10.000 přečtení! Moc vám za to děkuju! A naoplátku tu je o něco delší kapitola, kterou snad všichni rozdýcháte a budete se těšit na pokračování, které dorazí až příští víkend. :D 

Děkuju,Fenris