Královna Smrti

Novela - Caroline

Ráno, zase bylo ráno. Slunce zářilo skrz záclony a můj budík křičel, jako pominutý. Chtěla jsem přes sebe přetáhnout peřinu, ale moje prozření přišlo velice brzy. Usnula jsem na stole a poslintala stránku učebnice anatomie, doufám, že paní v knihovně to nebude extrémně kontrolovat.

„Můžeš to sakra vypnout?! Já mám ještě půlnoc!" zavrčela na mě moje spolubydlící. Otevřela jsem oči a byla to chyba. Budík hlásal osmou hodinu ranní a já moc dobře věděla, že to byl čas, který zaručoval, že bude spát, co nejdéle, jediná nevýhoda byla, že jsem pak odmítala dodržovat jakékoli společenské normy, co se vzhledu týče.

Vypnula jsem budík a pomalu se zvedla ze židle. Často jsem si říkala, že nesmím usínat na židli, protože moje záda mi pak celé dopoledne nadávají. Trochu jsem se protáhla a sáhla po hrnku, kde ještě byl zbytek kávy z noci. Ne, že by to pomohlo, ale aspoň ten pocit, že kofein trochu nabudí tělo. Podívala jsem se na sebe do zrcadla, musela jsem si povzdychnout. Vlasy, které vypadaly, že v noci zažily party jsem pevně svázala do drdolu a šla se trochu opláchnout do umývárny. Moje mývalí oči jsem nechala beze změny, byly už tak nějak ikonické mezi všemi. Oblékla jsem se do nejvíce pohodlného a čistého oblečení, které bylo po ruce a vyrazila z kolejí. Sluníčko v jižní části našeho kontinentu pražila snad i přes noc. Nasadila jsem si sluneční brýle a s polozavřenými očima jsem se vydala do auly na přednášku anatomie. Dorazila jsem tam ještě deset minut před začátkem, rozhlédla jsem se kolem a všichni jsme vypadali stejně. Člověk, kdyby nás viděl, tak si řekne, že jsme v noci zažili skvělý večírek. Pokud je večírek studium anatomie a učení se nazpaměť diagnózy, pak určitě na žádný nikdy nepůjdu.

„Caroline! Tady, držím ti místo," moje spolužačka Shelly, vypadala přesně tak, jak znělo její jméno. Drobná dívka se zlatými loknami, oblečená v květovaných šatech, ale v obličeji vypadala jako my všichni... mrtvě. Což je paradox, když v budoucnosti máme zachraňovat životy.

Vyučování začalo a my jsme jako stroje začali shromažďovat informace. Něco už jsem znala, něco jsem si podtrhovala rudou, abych si k tomu napůjčovala hromadu knih z knihovny a zničila si tak o něco víc záda. Výuka skončila a já netoužila po ničem jiném než minimálně litru kávy, který by mě držel po zbytek dne na nohou.

„Paní kolegyně, mám vám vzkázat, že se máte po mé výuce stavit u děkana," přišel ke mně náš vyučující a stejně jako ostatní jsem nasadila překvapený výraz, i když ve skrytu duše jsem měla sto chutí všeho nechat a utéct. Jak na to mohli přijít? Nebo to vědí už delší dobu?

„Děkuji, pane doktore. Hned se tam vydám," usmála jsem se na něj a sbalila se věci do batohu. Rozloučila jsem s ostatními. Cestu jsem se nesnažila nijak uspěchat, i když jsem věděla, že nechat děkana čekat je velmi neslušné. Na chvíli jsem zaváhala, ale zaklepala na asistentku děkana.

„Dále," ozval se milý ženský hlas.

„Dobrý den, prý jsem očekávána u děkana, jsem Caroline Westbrooková," usmála jsem se na ni. Podívala se na papír a jen si pokývla hlavou.

„Ano, vidím vás tu drahoušku, můžete jít dál," pokývla si hlavou a odškrtla si mé jméno. Pokývla jsem hlavou a vydala se k dalším dveřím. Zhluboka jsem se nadechla, ať už se stane cokoli, jediné, co mi můžou udělat je mě vyhodit, nic horšího mi udělat nemůžou a stejně nedělám nic protizákonného! Opět jsem zaklepala a dveře se sami otevřely.

„Dobrý den pane děkane, jsem Caroline Westbrooková, prý jste se mnou chtěl..." rozhlédla jsem se na místě a málem omdlela. Děkan nehybně seděl na své židli a zjevně se potil ze stresující situace, ve které se nacházel. Naproti němu seděl Sargon Verin a za ním stál jeho syn Samael. Samael mávl rukou a dveře se znovu zavřely.