Královna Smrti

24. kapitola

Svět se opět probudil a já s ním. Tentokrát jsem se neprobudila v nemocničním křídle, ale v normálním pokoji. Posadila jsem se a stejně jako po prvním probuzení se semnou točil celý svět. Kriticky jsem se podívala na kapačku se sedativy, která stála vedle mé postele a hadička vedla k mé levé ruce. Odfrkla jsem si, ale z respektu, co se stalo před tím, jsem hadičku nechala na svém místě.
Odkryla jsem ze sebe deku a zjistila, že jsem pyžamu. Sice pořád lepší než nemocniční košile, ale stejně by mě zajímalo, kdo má tady pořád takovou potřebu mě svlékat.
Pomalu jsem vylezla z postele. Uchopila stojan s kapačkou a procházela se po pokoji. Pokoj byl jednoduše zařízený, byla tu velká postel, pár skříní, stůl se židlí a naproti posteli na stěně byla připevněná televize na zdi. Na pravé straně od postele bylo jedno velké okno, odkud se dalo jít dál na balkón. Kousek od okna byly dveře, které vedly do koupelny. Vlezla jsem dovnitř a nezapomněla za sebou zamknout. Koupelna byla vyskládaná šedým mramorem, který se v žilkách přerýval od světlé šedé až po tmavou. Došla jsem k umyvadlu, nad kterým bylo upevněno zrcadlo. Vypadala jsem příšerně. Vlasy jsem měla zacuchané a slepené. Oči už mi nezářily, spíš naopak, ztmavly mi skoro černou barvu. V obličeji jsem vypadala jak nemocná a měla jsem nezdravě vystouplé lícní kosti. Povzdechla jsem si, chvíli jsem těkala očima mezi hadičkou se sedativy a sprchou. Sprcha nakonec vyhrála a já si vyndala kanilu, shodila ze sebe oblečení a zapnula si ve sprše horkou vodu.

Vyšla jsem ze sprchy a byla jsem spokojená. Síla mýdla a šamponu na vlasy je vážně nepřekonatelná. Prosušila jsem si vlasy ručníkem a pak se do něj zabalila a šla zpět do pokoje, kde jak doufám najdu i nějaké čisté oblečení. Došla jsem ke skříni, kde jsem prohledávala šuplíky a čisté oblečení jsem vážně našla. Vytáhla jsem spodní prádlo a pak něco pohodlného. Tričko a tepláky!
Chtěla jsem ze sebe sundat ručník, ale v tu chvíli se z pokoje ozvalo odkašlání. Otočila jsem se za tím zvukem a zjistila, že na posteli sedí Samael. Proč jsem si ho nevšimla! Jasně, to ty sedativa. Všechno svedeme na sedativa a bude to dobré.
„Co tu chceš?" Zasyčela jsem na něj.
„Hlídám, co je moje." Nadzvedla jsem obočí a nasadila nechápající výraz. Jeho odpovědí byl jen škodolibý úsměv.
„Ach, a máš na to aspoň smlouvu? Dneska jsou ústní dohody celkem ošidné." Začal se trochu třást, a až po chvíli z něj vyšel smích.
„Kupodivu ano. A podepsal ji tvůj otec." Kdybych byla v animovaném seriálu, tak by mi zrovna teď vyletělo obočí střechou.
„Že mě to nepřekvapuje." Povzdechla jsem si a nechala ze sebe sjet ručník. Viděla jsem, jak Samael ztuhl a jeho oči začaly přejíždět po mém těle. S převlékáním jsem nijak nepospíchala, ani to nebyl dobrý nápad, když se semnou ještě pořád točil svět. A hlavně mi dělalo radost jeho tiché vrčení, které se neslo pokojem. Zlobivý kocourek.
Když jsem se převlékla, šla jsem zpět do koupelny a hledala ve skříňce hřeben. Hřeben byl nalezen, sice to byl jen jednoduchý umělohmotný hřeben, ale snad mu nevylámu všechny zoubky, než rozčešu, to co dřív byly moje vlasy.
Vrátila jsem se zpět do pokoje a sedla si na židli u stolu a dala se do česání. Samael stále seděl na posteli a díval se na mě.
„To teď spolu budeme trávit dvacet čtyři hodin denně?" Zeptala jsem se a hned na to zasyčela, protože v mých vlasech bylo snad milion cuchanců.
„Víceméně." Zabručel.
„Páni, tolik holek by pro tohle zabíjelo." Řekla jsem se silnou ironií v hlase a vylomila první zoubek na hřebenu.
„A co ty? Ty bys pro mě nezabíjela?" Zeptal se znuděným hlasem.
„Zabila bych tebe." Odsekla jsem, protože jsem našla obrovský chuchvalec vlasů.
„O to ses už přeci pokusila a moc ti to, jak vidno nevyšlo." Uchechtl se a položil se na postel.
„Tak třeba příště." Pokrčila jsem rameny. Opět se ozvalo uchytnutí. Nakonec se mi podařilo rozčesat vlasy, i když podle hřebenu to vypadlo, že jsem si jich polovinu vytrhala, šla jsem vlasy hodit do koše a hřeben jsem tam hodila rovnou taky.
Vrátila jsem se zpět do pokoje a najednou mnou projela bolest. Padla jsem na kolena a začala zhluboka dýchat.
„Rivo?" Samael se zvedl z postele a přešel ke mně. Rukama jsem se opírala o zem a ucítila na hrudi tu hnusnou tupou bolest, která tepala čím dál tím rychleji. Jako kdyby se mi chtěla vymanit z těla, ale nemohla.
„Nic mi není." Zachroptěla jsem a ruce se mi začaly třást. Je to jako minule, když jsem se dostala ven. Stejná bolest.
„Kde máš do prdele ty sedativa?!" Zahřměl Samael a já se trochu lekla.
„Řekla jsem, že je nechci!" Zavřískala jsem. Před očima mi začali běžet obličeje. Teď už byly jasnější. Minule mi splývali v jeden, ale teď byly jasnější a já chápala jejich zprávu. Byli to ti, u nichž jsem zaspala smrt jako banshee. Lidi, kteří umírali, aby se u mě probudili schopnosti banshee a pak lidi, kterým jsem sama vzala život. Jejich poslední výdechy na tomhle světě.
„Do hajzlu." Zaklel Samael a blížil se ke mně s injekcí, kde určitě měl sedativa, kterými mě včera uspal. Když byl dost blízko mě, máchla jsem rukou a vyrazila mu injekci z ruky.
„Nechci, nechci, nechci..." opakovala jsem pořád dokola, „nechci!" Zakřičela jsem a Samael znovu zaklel.
„Pomůže ti to!" Zavrčel, sebral injekci a znovu se ke mně blížil. Já se mezitím odsunula do rohu. Sice to nebylo strategicky výhodné místo, ale bylo to dál od něj.
„Takže do konce života budu závislá na sedativech?!" Obrázky začaly pomalu zpomalovat, stejně jako tepající bolest. Snažila jsem se zpomalit dýchání. Samael si toho všimla a na chvíli se zastavil.
„Co se děje?" Zeptal se, sice byl překvapení, ale jeho postavení vypovídalo o tom, že je připravený v každém případě zasáhnout.
„Zpomaluje se to." Můj hlas zněl překvapeně, stejně jako Samaelův výraz. Samael odložil injekci na stůl a pomohl mi vstát. Jeho ruce hřály, kdybych neměla svoji hrdost, tak bych určitě zavrněla. Posadil mě na židli a nalil mi sklenici vody.
„Vodka by nebyla?" Zkusila jsem zavtipkovat, ale se Samaelem to ani nehnulo.
„Takže sedativa ti nejedou, ale vodka jo?" Zakroutil hlavou a postrčil vodu blíž ke mně. Trochu neochotně jsem se napila a hned na to mi zakručelo v břiše.
„Když nad tím tak přemýšlím, tak bych možná ocenila i jídlo, než vodu." Samael si povzdechl.
„Fajn, ale zůstaneš tady. Něco ti přinesu." Přikývla jsem hlavou. Samael odešel a já se sesunula na židli. Bolest se opět vracela a než, abych si opět nechala dát sedativa tak snad radši skočím z balkónu. Alkohol. Alkohol přeci otupuje. Začala jsem hekticky pobíhat po pokoji a hledala nějakou skříňku, kde by mohl být minibar. Pochybuji, že je tenhle pokoj pro vězně, takže tady musí něco mít a on odněkud musel vzít tu vodu. Pokud tedy nebyla z kohoutku.
Málem jsem radostí zavýskala, když jsem objevila, že ve skřínce pod televizí se nachází zlatý důl. Vodku jsem sice nenašla, ale měli tu pěkná zásoby whisky, rumu a dokonce absint. Sáhla jsem po rumu, odšroubovala víčko a pomalu se napila. Tělem se mi začalo rozpínat teplo a tepající bolest se opět trošku zmírnila. Jen jsem se usmála.
„Z nás budou velmi dobří přátelé." Upozornila jsem lahev, a dala si dalšího loku.
Za půl hodiny se vrátil Samael a nesl na tácu misku a lžíci. Musím říct, že ten výjev byl lehce komický. I když to taky může dělat ten alkohol na lačný žaludek.
„Jídlo!" Vykřikla jsem nadšeně a vyběhla k němu a hned si vzala misku se lžící. V misce se nacházela krupicová kaše a v ní byly naházené kousky čokolády. „S tou čokoládou jsi tolik šetřit nemusel." Vyplázla jsem na něj jazyk a vrátila se s jídlem ke stolu. Samael tam stál, mračil se a vypadal, jako kdyby čichal.
„Ty jsi pila?" Mám pocit, že to nebyla úplně otázka. Spíš jisté konstatování. Jen jsem pokrčila rameny.
„Pomohlo to." Odpověděla jsem a nabrala si plnou lžíci kaše.
„Neměla bys to do sebe tak ládovat." Doporučil mi Samael. Ani jsem se nestihla zeptat proč a už jsem odstrčila židli od stolu a běžela k záchodu. Přesto, že jsem toho moc nesnědla, jsem zvracela, jako kdybych byla po sváteční večeři.
Samael za mnou přišel, rukama mi sebral všechny vlasy a držel mi je. Když už jsem se potom jen dávila, tak jsem to vzdala a zvedla se. Spláchla jsem záchod a šla si vypláchnout pusu. Vypláchnutí bylo málo, tak jsem si přivlastnila něčí kartáček a začali si drhnout zuby a jazyk. Chuť k jídlu mě okamžitě přešla a já se vrtila zpět do postele. Točila se mi hlava a k tomu jsem měla pořád pocit, že budu znovu zvracet.
„Kdyby bylo nejhůř, nechám ti tu tohle." Samael položil na noční stolek vedle postele injekční stříkačku se sedativy a prohlížel si mě. „Mám ještě nějakou práci, pak zase přijdu." Řekl mi a chystal se k odchodu.
„Nemusíš." Řekla jsem a polkla jsem žluč, která se mi nahromadila v krku.
„Co nemusím?" Zastavil se a otočil se na mě.
„Nemusíš za mnou chodit. Pro tebe je to možná hra, nějaký druh zábavy, ale mě to nijak nebaví. Chováš se tu skoro jak posel boží, staráš se o mě, i přes to, že jsem tě chtěla zabít, chováš se tak, i když jste mi zabili sestru. Připadá ti to normální?" Poslední větu jsem už křičela. Samael zakroutil hlavou.
„Jsi moje. Musím se o tebe starat." S tím se opět otočil ke dveřím a odešel.