Královna Smrti

35. kapitola

Jak Samael slíbil, tak se také stalo. Za pár hodin, přišly do pokoje dvě služebné. Každá měla v ruce svůj kufřík a já se jich na jednu stranu bála.
„Poslal nás pán, abychom vás připravily na dnešní večer," začala mluvit ta napravo. Jen jsem kývla.
„Můžu vám nějak pomoc?" nabídla jsem se, že si klidně něco udělám sama. Sice jsem nikdy nikam moc nechodila, ale měla jsem sestru, která do toho byla skoro šílenec a na mě zkoušela pokus omyl.
„Pomohlo by, kdybyste se posadila na tuto židli, a zbytek zvládneme samy," odpověděla ta samá žena. Pokývla jsem hlavou a posadila se. Co jiného mi zbývalo. Obě si postavily své kufříky na stolek a otevřely je. Každá tam měla něco jiného, jedna tam měla věci na vlasy a druhé kosmetiku, jen jsem se zhluboka nadechla a nechala je dělat jejich práci. Pořád jsem neměla chuť si moc povídat a jak vidno, ony také nebyly zrovna upovídané.
„Hotovo," ohlásily o hodinu později. Otevřela jsem oči a měla jsem před sebou nastavené zrcadlo. Málem jsem se nepoznala. Tohle jsem nebyla já. Vlasy mi padaly k bokům ve velkých vlnách a obličej mi skoro zářil. Oči jsem měla jednoduše ohraničené černými linkami a řasami. Na ústa mi daly výrazně rudou rtěnku, a aby toho nebylo málo, tak mi na tváře nanesly stříbrný prášek, který se pod správným úhlem leskl.
Prohlížela jsem se dost dlouho, až si jedna z nich odkašlala.
„Ach, ano, omlouvám se. Moc děkuji, je to krásné. Mohla bych vás ještě poprosit o pomoc s šaty?" Obě kývly a došly k černým šatům, zavěšených na ramínku. Zapínání bylo vskutku zrádné. Myslela jsem si, že celé záda je jednotná krajka, ale ukázalo se, že ty malé černé kamínky, co tam byly, jsou ve skutečnosti knoflíky.
Služebné mi pomohly, aniž by zničili jakýkoli kus práce, který na mě odvedly. Po zapnutí posledního knoflíčku my šaty uhladili a podali mi matně černé body na podpatku.
Ještě jednou jsem se na sebe podívala do zrcadla a nemohla jsem uvěřit, že jsem to vážně já. Měla jsem chuť si sáhnout na obličej, ale myslím, že by mi služebné radši svázaly ruce za záda, než abych jim zkazila jejich dílo. Odolala jsem a vyšla jsem ze dveří, kde už na mě čekal oslavenec v černém obleku šitém na míru.
„Páni." Bylo jediné, co ze sebe dokázal vydolovat a i nadále na mě zíral. Sjížděl mě očima od hlavy až dolů a zase zpět. Po chvíli mi to bylo nepříjemné a udělal krok k němu.
„Oslava se letos koná tady na chodbě?" optala jsem se a on se dal opět dohromady a ukázal mi ten svůj liščí úsměv.
„Říkal jsem si, že letos nebude přehánět," zazubil se a nabídla mi rámě. Po chvíli váhání jsem ho přeci jen přijala. I když jsem si to nechtěla přiznat, bála jsem se. Bála jsem se vejít mezi všechny ty lidi, kteří mě nikdy nepoznali a z ničeho nic jsem dcera klanu banshee.
„Dýchej," řekl mi, když jsme stáli před velkými dveřmi do sálu.
„Nemůžu jít někoho prostě jen zabít? Nevíme, kde mají nějací padlý andělé pelech?" Samael se začal smát, ale když si všiml, že se trochu třesu tak položil druhou ruku na mou, a začal mě hladit.
„To vážně nemůžeš, těším se na svůj dárek," ušklíbl se na mě a otevřel dveře. Celý sál ztichl a díval se na nás. Zkusil vykročit vpřed, ale já stála jak přikovaná. Trochu se mnou trhl, abych se pohnula.
Šli jsme uličkou, kde byl koberec, až jsme došli ke stolu Dagonů. Samael si nasadil svou ledovou masku a já ho napodobila. Srdce mi sice bušilo, jako o závod, ale odmítám dát Sargonovy jakoukoli záminku, aby se na mě mohl obořit.
„Otče," Samael pokývl hlavou.
„Synu. Přeji ti vše nejlepší k tvým narozeninám. A kohopak sis to přivedl jako doprovod?" Sargon se na mě podíval posměšným pohledem. Jen jsem mu i nadále oplácela ledový pohled.
„Dovolte, abych vám představil Rivu Reedovou, nejstarší dceru klanu banshee." Samael to řekl dost nahlas, aby to slyšeli všichni v sále. Začala šeptanda. Já se ve zmatku začala rozhlížet po sále. Samael mi stiskl ruku, ale vůbec to nepomáhalo.
Viděla jsem Ravenu, která na mě nevěřícně koukala, protože si byly se sestrou velice blízké, uviděla jsem Nica, který vypadal, že nemůže uvěřit svým uším. Nico znal mé jméno, i co dělám, ale nikdy nevěděl, kdo mě posílá, ani pod koho spadám. Krom šeptandy o tom, kdo jsem, se rozjely i dcerušky klanů, které viděly, jak se stále držím se Samael za ruce a nebyly z toho nijak nadšené.
Otec se zvedl od stolu a došel až k nám. Natáhl ke mně ruku a čekal, až mu podám tu, kterou jsem měla v Samaelově ruce. Pomalu jsem se od něj vyprostila a podala ji otci, který ji pevně chytil a palcem mi přejel po kloubech na utěšení.
„Riva je má druhá dcera, která se narodila v našem klanu a nyní je z ní i následnice našeho klanu!" Víc k tomu nedodal, počkal, až přišel jeden z našich strážných. Byl to Daniel, který na mě nenápadně mrkl, což i vyčarovalo úsměv na rtech a spadla ze mě ta nervozita. Podal mi krabici, která byla v obdélníkovém tvaru, dost dlouhá, aby v sobě ukrývala meč.
„Dárek pro oslavence," řekl otec, aby mě postrčil k tomu, abych dar předala. Uchopila jsem krabici a otočila se k Samaelovi.
„Všechno nejlepší," usmála jsem se a podívala se na krabici. Viděl, že jsem taky zvědavá a proto z krabice pomalu rozuzloval mašli a víko položil na stůl. Začal rozkládat papír, až se dostal k jádru.
Byla to katana.
„Čepel je sedmkrát překládaná tvrzenou ocelí, má tvrdý plášť a měkké jádro. Obal rukojetě je z rejnočí kůže a do záštity je zasazený znak vašeho klanu," otec ukončil svou přednášku a já koukala vyjeveně na meč a chtěla si na něj sáhnout. Samael ho pomalu vyndal z krabice, kterou jsem pořád držela. Ohmatal si rukojeť a jedním plynulým pohybem vytáhl katanu. Přes celou místnost se ozval cinkavý zvuk.
„Děkuji ti Morgane. Je to nádherný dar." Otec pokývl hlavou. Samael po chvilce obdivu své nové katany ji zastrčil zpět do pochvy a vrátil ji do krabice, pro kterou přišel Lucien.
„Dneska ti to sekne," houkl na mě.
„To je jen ukázka toho oč přiházíš," mrknula jsem na něj a chytla jsem se mého otce, který nás odvedl ke stolu. Matka seděla stále na místě a pozorně mě pozorovala. Pokynula jsem jí hlavou a posadila se po její levici. Matčino těhotenství už nebude dlouho trvat a narodí se mi malý bratříček.
„Matko." Matka na mě jen pokývla hlavou.
Samael počkal, dokud jsme se neusadili a pak si stoupl čelem celému sálu.
„Nechť oslava započne!" Ze zdí z ničeho nic vystřelili malé ohňostroje a sálem se začala linout hudba.