Královna Smrti

28. kapitola

Probuzení nebylo nijak příjemné. Zvlášť, když jsem všude kolem sebe cítila pach krve. Ještě, aby ne. Přede mnou ležela žena. Její smrt byla rychlá a čistá, jediná dýka v srdci a bylo ticho. Tuhle scénu jsem si pamatovala. Bylo mi patnáct let a ona byla moje třetí zakázka. Přede mnou ležela fae, kterou jsem měla zabít z prostého důvodu, pustila si pusu na špacír u nesprávných lidí.
„My nedáváme druhou šanci, Rivo." Ozval se mi v hlavě otcův hlas.
Něco tady bylo jinak. Tohle se stalo přes šesti lety a já nechtěla být znovu v pubertě, kdy vás nejvíc zajímá to, jak zamaskovat toho beďara, který se až skoro hrdě ukazuje světu na mém obličeji.
Projela mnou bolest. Skončila jsem na kolenou před mrtvým tělem a mým tělem se dral křik. Začala jsem panikařit. Nikdo mě nesmí slyšet, jestli mě někdo uslyší, budou vědět, kdo za tím vším stál. Položila jsem si obě ruce na ústa a silou se snažila, aby se ani trošku neotevřela.
Tělo jako kdyby najednou podlehlo paralýze, se skácelo na zem a ze mě začaly vycházet tiché vzlyky, které přešli v pláč a nakonec v křik, který oznamoval úmrtí.
Pach krve i paralýza najednou zmizela. Pokoj se začal rozplývat a já stála v temné uličce v centru. Před sebou jsem měla muže, kterému jsem držela nůž u krku. Cítila jsem strach, ale i zlobu.
„Hele, nějak se můžeme domluvit. Dám ti, co chceš a ty mě necháš jít a už o mě nikdy nikdo neuslyší," pronášel to tak vážně, jako kdyby se dokázal schovat na samotný konec světa, kde by ho vážně asi nikdy nikdo nenašel.
Jen jsem si povzdychla a trhla rukou. Muž se skácel na zem. Byl to čaroděj, který si myslel, že když se sem tam ztratí nějaké zboží a pak ho někde prodá za dvojnásobnou cenu, tak si toho nikdo nevšimne. K jeho smůle si toho všimlo více lidí a už se nedalo nic dělat.
Začala jsem se třást, opět se mi z hrdla dral křik. Nemohla jsem. Všude na ulicích chodili lidé, přijdou sem.
Křik se mi stejně vydral z hrdla ven. Nikdo si toho, ale nevšímal. Všichni si pokračovali svou cestou a já při tom oznamovala smrt někoho, koho jsem zabila. Jaká to ironie života.
Uvízla jsem ve svých vzpomínkách. Viděla jsem je všechny. Všechny, ty co jsem zabila, ale i ty, co zemřeli v naší rodině a já měla cítit jejich smrt. Kdykoli jsme si myslela, že už nemůžu křičet, tak se situace opět rozplynula a já byla jak vyměněná. Mohla jsem křičet znovu a znovu.
„Už dost! Já už nechci! Přestaňte! Prosím!" křičela jsem, prosila jsem, ale oni se stále objevovali.
„My jsme tě taky prosili. Nemusela jsi nás zabíjet. Mohla jsi nás prostě nechat odejít," hlasy přibývaly a já nakonec byla obklopena všemi bytostmi. Strach, to jsem cítila. Srdce mi divoce bušilo, div mi nevyskočilo z těla.
„Musela jsem! Byl to rozkaz!" byla to chabá výmluva a ani nijak nezabrala. Hlasy se stupňovaly. Moje tělo bylo unavenější, už jsem i pomalu ztrácela hlas.
„Nabízel jsem ti peníze! Já ti nabízela nový život! Já slíbil, že už mě nikdy v životě neuvidíš! Nabízel jsem ti informace celého klanu!" byly stále hlasitější, pořád neustávaly.
„My nedáváme druhou šanci," špitla jsem. Na chvíli všichni zmlknuli a já cítila, jako kdybych se po dlouhé době mohla v klidu nadechnout.
Hlasy i jejich postavy začaly mizet. Posadila jsem se a rozhlížela se kolem sebe. Zůstávala tu jen černočerná tma. Nakonec jsem neviděla ani svoje ruce. Položila jsem se na zem a zavřela oči.
Doufala jsem, že je to konec. A pokud ano, byla jsem moc ráda, že je to tak klidné.
„Křič!" Otevřela jsem oči, ale stále mě obklopovala ta černočerná tma. Zakroutila jsem hlavou, muselo se mi něco zdát, už tu přeci nikdo není. „Křič!" hlas se přese mě přehnal jako bouře. „Křič, Rivo!" Tmou projelo bílé světlo, které sebou neslo jasnou zprávu. Křik. Křičela jsem, co mi jen moje hlasivky stačily. Světlo mě bilo do očí. Zavřela jsem oči.

Bála jsem se otevřít oči. Když jsem je otevřela naposled, viděla jsem svou nejhorší práci, kterou jsem si užívala. Jen prostě, protože jsem chtěla. Taky to tak vypadalo.
„Rivo." Ten hlas jsem znala. Otevřela jsem oči a já se dívala do dvou bílých očí.
„Clíodhna." Zašeptala jsem, očekávala jsem strach, ale místo toho jsem cítila úlevu. Byla u mě. Pomohla mi z mého osobního očistce a já se na ní znovu mohla podívat.
Usmála se na mě a pohladila mě po vlasech.
„Jsem ráda, že jsi zpět," Vylezla jsem z postele a i přes lehké škobrtnutí jsem si před ní klekla na zem a poklonila se.
„Sláva Clíodhně. Královně smrti a všech banshee." Přitiskla jsem čelo na zem a vzdala hold své královně. Své matce.
„Nemusíš být tak formální, Rivo." Začala matka svým obvyklým monotónním hlasem. Pozvedla jsem hlavu a zjistila, že kousek od postele máme i diváky. Otec, Sargon, Samael a Nima stáli a pozorovali nás.
Matka mě vzala za ruku a pomohla mi vstát. Její oči se mezitím změnily zpět na zelené se zlatým kroužkem kolem čočky. Posadila mě na postel a pozorně mě pozorovala.
„Co jsi viděla?" zeptala se matka. Snažila jsem se přejít na nějaké kloudné shrnutí, ale nic se nedostavilo.
„Všechny," řekla jsem potichu a podívala se na otce. „Všechny, co jsem kdy zabila." Sargon a Nima tam stáli jako sochy vytesané z mramoru. Můj otec vypadal, jako při přijímání zboží. Hlavně, aby zboží nebylo nijak poškozené. A nakonec tam stál Samael. Měl založené ruce na prsou a jeho pohled směřoval ke mně. Stejně jsem si nemohla pomoc, ale cítila jsem podobný pohled, jako měl otec.
„Oznámila jsi křikem smrt všech?" kývla jsem na matčinu otázku hlavou.
„Pak je vše v pořádku," zkonstatovala matka a já v tu chvíli cítila, jak mi tuhne krev žilách.
„Vše je v pořádku? Celý život jsem žila jako rodinný zabiják! Nikdy jsem ničí smrt necítila, ani jí cítit nechci! Já tohle nechci, prosím. Zbav mě toho!" matka se na mě dívala, jako kdybych spáchala nejhorší prohřešek ze všech.
„Jsi teď moje jediná dcera, což jistě chápeš, co znamená. Nemůžu tě těch schopností zbavit, ale můžu snížit jejich dopady," projel mnou chlad. Jistě, že jsem věděla, co znamená. Jsem teď jediná dědička, dědička, kterou byla Adrielle, kterou na to od mládí připravovali, zatímco já jsem zabíjela škodné.
„Chápu." To matce stačilo a položila ruku na mou hlavu. Ucítila jsem úlevu, ale i sílu.
Matka se zvedla z postele a došla k otci. Ten si mě pořádně prohlédl a hned se obrátil k Sargonovi.
„Doufám, že si budeme moct v klidu promluvit," v jeho hlase byla jasně slyšet prosba. Nechtěl si Sargona ještě více znepřátelit. Sargon je pokývl hlavou a odvedl mé rodiče i svou manželku pryč z pokoje. Zůstala jsem tam jen já a Samael, který nakonec vzdal svůj upřený pohled. Nechal ruce spadnout ke svým bokům a přešel ke mně.
„Jak se cítíš?" Hádám, že tuhle otázku teď uslyším často, zvedla jsem k němu zrak a usmála.
„Cítím se, jako kdybych tě dokázala zabít," na mou poznámku mi Samael úsměv oplatil.
„Budu se těšit. Ještě máš ten třetí pokus," věřím, že si ho oba užijeme.

Pozn:

Clíodhna je v keltské mytologii označována jako královna Banshee, ale také jako bohyně lásky.