Královna Smrti

58. kapitola

Probudila jsem se trhnutím do sedu. První, na co jsem se podívala, byly ruce. Vypadaly normálně, ale já se normálně necítila. Cítila jsem se, jako kdyby si ze mě někdo udělal boxovací pytel. Protáhla jsem si krk a vylezla z postele, a jak už tak bývá zvykem, vždycky vás někdo převlíkne do něčeho v čem si to prostě jen tak neodkráčíte pryč. Odhrnula jsem závěs a spatřila spícího Samaela. Vypadal tak, jak já se cítila. Zbitě a unaveně. Naklonila jsem se k němu, abych se podívala, jestli mu někde nezůstaly šupiny, nikde po nich nebylo vidu, ale všechny moje rány byly nádherně vidět. Jednou mi řekl, že nechce, aby mu někdo hojil jeho rány utržené z boje a teď, když jsem na to tak koukala, byla jsem za to ráda. Byla jsem ráda, že ty jizvy jsou ode mě a že je bude mít do smrti.
Potřásla jsem hlavou, což byla chyba, ale aspoň mě to přerušilo z mých myšlenkových pochodů, které mířily k tomu, že jsem si Samaela označkovala. Otočila jsem se, abych se vydala najít Caroline, ta vždycky měla pár kousků oblečení navíc. Hledání se nekonalo, protože někdo chytil mou ruku a strhl mě na sebe. Zhluboka jsem dýchala a dívala se do těch proklatých šedých očích.
„Co to sakra bylo?" zašeptal Samael. Na čele se mu objevily vrásky, jak se mračil. Kdo ví, jestli to bylo z toho, že byl naštvaný, nebo ho to bolelo. Pokud to bylo to druhé, tak jsem měla nesmírnou radost.
„Co přesně?" zeptala jsem se nazpátek.
„Ty víš, o čem mluvím, co bylo tamto všechno! Málem jsem z toho zešílel," řekl to trochu neochotně, ale byla to pravda. Samael na chvíli ztratil sebekontrolu a chtěl mě zabít.
„Vyčítal by sis snad, kdybys mě zabil?" chtěla jsem se zvednout, ale on mě silou zatlačil zpět na sebe, zpět na své rty. Ten polibek byl stejný, jako tenkrát a mě to strhlo.
„Tak co milánkové? Už se nechcete..." Do místnosti přišel Lucien a ani jeden jsme si ho nevšimli. Vyskočila jsem jak vylekaná kočka, byla to chyba, furt mě všechno bolelo a svět se semnou začal točit na novo. Podívala jsem se udýchaně na Luciena, který se mračil. Měl na to právo.
„Myslím, že máte oba štěstí, že jsem přišel já a ne třeba otec, nebo tvoje manželka Samaeli!" tu poslední osobu zavrčel. Ať už byl Lucien, jakýkoli proutník, věděl, že manželství je až skoro posvátná věc.
„Věřím, že to uchováš pouze ve své hlavě, bratře," řekl na to Samael a posadil se. Lucien se otočil na mě a pořád se mračil. Myslím, že si tohle budu muset žehlit delší dobu.
„Jo, na tohle si můžeš vsadit. Nestojím o tom, aby byl celý dům vzhůru nohama, jen kvůli tomu, že jste si nemohli vrznout, dokud to šlo." Oba jsme se Samaelem hlasitě polkli a Lucien v tu chvíli vypadal, že ho budeme muset za chvíli oživovat.
„Nechci nic vědět, prostě odsud vypadněte, dejte se do pořádku a připravte se na pokračování rozhovoru s naším nejnovějším přírůstkem. Rivo, za jak dlouho jsi schopná fungovat?" zeptal se, bez toho, aby se na mě podíval.
„Dej mi pár hodin," odpověděla jsem a on jen kývl a odešel.
„Nic neřekne," poznamenal Samael, když Lucien za sebou zavřel dveře.
„O to sakra nejde Samaeli! Seš ženatej, máš teď manželku, s kterou bys tohle měl dělat, ne se mnou!" vyšlo to ze mě jako smršť, byla jsem rozpálená do běla. Stejně, jako ostatní jsem ctila svazek. Navíc svazek jako tenhle, z kterého mohou vzniknout jen problémy. Samael se tomu jen uchechtl.
„Minule sis nestěžovala, spíš jsi prosila, ať nepřestávám," řekl, jako kdyby o nic nešlo a vstal z postele.
„Jo, protože jsi to neměl být ty! Protože jsem si spletla pokoje, protože jsem to potřebovala, po tom, cos mě uvěznil tady u vás v baráku, dělal sis ze mě pokusný morče a kdokoli se na mě jen podíval, tak jsi mu chtěl utrhnout hlavu!" a takhle se mi vyplatilo se mu vyhýbat. Stejně jsem to na něj vychrlila, jako kdyby se nechumelilo.
„Protože jsi moje! Mám na tebe právo! Věděl jsem, že seš to ty, když si přišla! Poznal bych tě na sto honů." Nevěřícně jsem se na něj dívala.
„A já ti říkám, že teď máš manželku, ona je teď tvoje a ty seš její!" poslední část věty jsem už spíš křičela. Samael se na mě koukal jak opařený a já usoudila, že je nejvyšší čas odejít. Potřebovala jsem se dát do kupy, aby to zbytečné mučení mohlo pokračovat.

Už byla noc, a mém pokoji se ozvalo zaklepání. Už jsem byla oblečená a jen tak polehávala na posteli. I přes to, jsem neochotně vstala a šla otevřít. Za dveřmi stáli oba bratři, tentokrát se asi budeme asi muset obejít bez Gii.
„Připravená?" zeptal se Lucien. Byl pořád naštvaný a já mu to neměla za zlé.
„A máte připravené, co jsem po vás chtěla?" podívala jsem se na Samaela a ten jen kývl hlavou. To mi stačilo. Vzala jsem si mikinu a vydala se s nimi k výtahu.
Ani jeden z nich neřekl ani slovo, dokud jsme nedorazili k cele.
„Dámy první," pronesl Lucien a otevřel mi dveře. Vešla jsem dovnitř, Jonathany byl stejně jako poprvé připoutaný k židli, ale vypadal, že plíce i žebra byla zachráněna.
„Je od vás milé, že jste mi dali čas, abych se dal trochu do pořádku," měla jsem ho ráda. Sám odváděl špinavou práci pro svůj klan a nikdy neztratil svůj osobitý humor.
„Pro dědice klanu, cokoli," usmála jsem se a posadila jsem se na židli proti němu.
„Co třeba, že byste mě pustili?" Lucien si odfrkl a já se musela usmát.
„Zas tolik bych to nepřeháněla," usmála jsem se na něj a prohlížela si ho. Jeho propíchnuté oko bylo pořád zavázané a mě bylo jasné, že na to oko už nikdy neuvidí.
„Tak, copak sis pro mě připravila dnes, má krásná Rivo?" nasadil svůj charismatický úsměv a já se musela zasmát.
„Doufám, že to bude něco, co tě zlomí a ty řekneš všechno, co chtějí vědět." Jonathan pokývl hlavou a podíval se na bratry, kteří vyčkávaly za mými zády.
„Tak do toho. Pevně věřím, že tobě se to povede." Oba jsme se na sebe usmáli. Otočila jsem se na bratry a pokývla hlavou. Oba přešli do rohu, kde byl postavený stůl se vším, co jsem si u nich objednala. Jonathanovy se rozšířily zorničky, když to uviděl. Úsměv mu zvadl a já opět uslyšela to tiché vrčení sibirského tygra. 

Vzkaz pro  @sophia-sama : Už to bude v příštím dílu, slibuju! :D (Teď ho jdu psát. :D )