Královna Smrti

48. kapitola

Ráno bylo těžké. Moc těžké. Zbytek večera jsem strávila s Lucienem a Ravenou a musím uznat, že oba mají výdrž. Ale, jak jsem předvídala, Lucien odpadl jako první a já ho pak táhla do auta a pak jsem se vrátila pro Samaela, který taky jen těžko stál na svých. S ním mi aspoň pomohli jeho přátelé, kteří ho ovšem před klubem pustili na zem, protože zapomněli, že tam je schod. Popadl mě záchvat smíchu, kterým jsem nakazila i ostatní. Nakonec jsem oba bratry naložila do auta a jeli jsme domů, u domu už si strážci rozebrali Samaela s Lucienem a strážce, který vedl do pokoje mě, odmítl mé pozvání. Suchar. Každopádně chápu jeho rozhodnutí, všichni v domě věděli, co se stane tomu, kdo na mě vztáhne ruku. V jakémkoli směru.

Zaťukání na dveře mi znělo, jako vrtačka. Proklínala jsem kohokoli, kdo byl za dveřmi a dávala jsem to svými skřeky a nadáváním jasně najevo.
„Dobré ráno, má drahá," dveřmi proklouzl dovnitř Lucien, který zářil. Doslova zářil, jako kdyby ho kocovina ani zdaleka neobtěžovala.
„Proklínám tebe i tvé děti," zamumlala jsem do polštáře a hodila si přes hlavu deku. Což bylo naprosto zbytečné. Lucien ze mě stáhl deku a zděsil se.
„To nemyslíš vážně! Ty sis v těch šatech šla lehnout do postele?!" Lucien odhodil deku na podlahu a mě začala být zima. Zaklela jsem.
„Byla jsem opitá, unavená a sprcha zněla jako hodně velká námaha, co po mě sakra chceš?!" zavrčela jsem.
„Je čas na oběd, takže zvedni ten svůj krásný zadeček a já půjdu vzbudit bráchu," začal roztahovat závěsy. Sykla jsem bolestí, jak mě světlo píchlo do očí. Protáhla jsem se a nenápadně se začala kutálet z postele. Dopadla jsem na studenou podlahu a popravdě bych dokázala usnout i na ní. Lucien si jen povzdechl a znovu zařval, ať vstávám.
Po pár minutách, kdy mi začala být zima, jsem se zvedla a pustila na sebe horkou vodu. Ve sprše jsem sundala šaty a nechala je tam. Stejně už je nikdy nepoužiju.

Vydrhnutá a trošku probraná, jsem na sebe navlékla teplákovku, která byla teplá a pohodlná, co víc si přát. Vyšla jsem ze dveří a rozhlédla se, kdo kde je. Ani jeden z bratrů ještě nevyšel ze Samaelova pokoje, ale byly slyšet jejich hlasy.
„A co jsem měl asi dělat?" zahřměl Samaelův hlas.
„Rozhodně ne tohle," řekl mu Lucien s jistou dávkou výsměchu. Přiblížila jsem se potichu ke dveřím a zaposlouchala se do jejich konverzace.
„Dobře, shodneme se na tom, že to byla blbost. Co Nico? Viděl jsem ho, jak se tam kolem ní ochomýtá." Málem jsem vyprskla smíchy.
„Poslal jsem za ní Ravenu, i když to asi nebyla šťastná volba. Riva není tolik společenská jako ona. Takže jsem tam nakonec skončil taky, abych zachránil naší princeznu v nesnázích," Lucien mluvil svým melodramatickým hlasem a já si dokázala snadno představit, jak se u toho ošívá.
„Ach jistě, byla to od tebe určitě velká oběť," podotkl Samael.
„Jsem rád, že souhlasíš, apropó, nějak jsme se nedostali k tomu, že jsi se později tak zřídil," nadnesl Lucien a já si byla jistá, že se mi po tvářích rozlívá ruměnec.
„Kdo jiný, krom tebe mě dokáže vytočit k nepříčetnosti?" Lucien se začal smát, spíš přímo chechtat.
„To nemyslíš vážně," Lucien nemohl dýchat a já slyšela Samaelovo vrčení. Samael mu převyprávěl náš malý dialog a já se málem začala smát s Lucienem, prostě jsem ho dostala a byla jsem na sebe hrdá. Ale teď už jsem nebyla hrdá na to kručení v břiše.
Zaklepala jsem na dveře a oba utichli.
„Kdo je?" optal se Samael.
„Tady vaše víla kmotřička, co umírá hlady." Lucien znovu vyprskl a já to vzala tak, že můžu vstoupit. Samozřejmě jsem toho zalitovala, protože jsem uviděla polonahého Samaela, jak po něm ještě sjíždějí pramínky vody.
„Bacha ať nezačneš slintat," prohodil mým směrem Lucien a já ho hned zpražila pohledem.
„Slintám maximálně nad představou jídla, tohle," poukázala jsem směrem k Samaelovi.
„Jsem už viděla, dokonce i v lepší verzi," pousmála jsem se a já viděla, jak Samaelovi mezi obočím naskočily vrásky, jak se začal mračit. Snad jsem neranila jeho city.
„Dobře, dobře. Tak než se mi tady zase porvete, tak bych navrhoval se nejdřív dojít najíst," snažil se uchlácholit Lucien, ale Samael pořád stál na místě a koukal na mě.

Na oběd jsem je dotáhlado jídelny. Lucien sice měl řeči, že tam nechodí a, že kuchaři uvaří jen něcopro ně. Ale jelikož já už jsem si zvykla nandavat porce, co hrdlo ráčí, takjsem se nenechala přemluvit a pomalu jsem je do jídelny dotáhla.
Jen, co jsme vešli a byli jsme spatřeni, celá místnost vstala. Strážci ipersonál, jednotně pozdravili oba syny. Po chvilce se začali ošívat a koukat nasvoje talíře.
„Sedněte si a jezte. Tady nejste na tréninku," řekl Samael a oni opět sborověodpověděli a v tichosti začali opět jíst.
„No tak, neostýchejte se a pojďte jíst," řekla jsem a vyrazila jsem k jídlu,všechny s úsměvem pozdravila a začala si nandavat svojí obvyklou porci,tři talíře a prosím třikrát přidat. Kuchaři se na mě, jako vždy usmívali, žetam mají konečně někoho, kdo pořádně jí. Ani Samael s Lucien nezůstávalipozadu, když si všimli, kolik jídla si můžou dát, nijak se neostýchali anandali si stejnou porci jako já. Vyhlédla jsem stůl, odkud začali odcházetlidi, a když spatřili, že tam jdeme, začali ho i uklízet. Uniklo mi maléuchechtnutí.
„To je máte vážně tak vycepované?" optala jsem se a sedla si ke stolu. Bratřisi sedli hned ke mně.
„Disciplína musí být," podotkl Samael a já hned vyskočila ze židle.
„Zapomněla jsem kafe, dá si taky někdo?" zeptala jsem se a podívala se na oba.Lucien se nadšeně přihlásil a Samael jen kývl hlavou. Do jeho kafe asinenápadně přidám kyanid.