Královna Smrti

39. kapitola

Cestou nás vidělo jen pár strážných, ale nic si nedovolili říct, i když na mě bylo vidět, že nejdu zcela dobrovolně.
„Nebudeš jim chybět na oslavě?" optala jsem se drze, Samael zavrčel a trhnul se mnou, když zahýbal. Došli jsme až k jeho pokoji, otevřel dveře a hodil se mnou na zem. Gentleman se vším všudy. Postavila jsem se na nohy a skopla z nohou boty na podpatkách, stejně jen překáží.
Samael zabouchl dveře a zamkl je. Samael byl ke mně stále otočený záda, ale mě se zdálo, jako kdyby se zvětšoval, celá jeho démoní aura se rozpínala pokojem.
„Co to děláš?" optala jsem se a rozhlížela se po pokoji, co bych mohla použít jako zbraň, nebo aspoň něco, k čemu se dostanu dost rychle, abych to mohla použít jako zbraň.
„Chtěla sis užít oslavu jak se sluší a patří, no ne?" zavrčel a otočil se na mě. Po krku se mu začaly klikatit rudé cestičky, které tepavě světélkovaly.
„Co to..." nestihla jsem nic doříct, protože Samael po mě skočil. Rychle jsem uskočila, ale šaty mi neumožňovaly se moc volně pohybovat.
„Proč utíkáš?!" zařval a mě naskočila husí kůže. Chvíli jsem stála a pozorovala ho. Běsnil.
„Ty se mi divíš?" křikla jsem na něj zpět a začala se rozhlížet, odkud bych mohla spíš utéct. Svým rozhlížením jsem mu ovšem dala šanci se přiblížit. Dostal se ke mně a chytil mě za temeno. Vzdorovitě jsem se na něj podívala. Ušklíbl se na mě a začal ke mně sklánět. Snažila jsem se ucuknout, ale jen jsem se hýbla, tak sevření na temeni upevnil. Chvíli jsem ho nechala, když byl v dobré blízkosti, tak jsem zaklonila hlavu a silou jsem ho praštil čelem těsně vedle nosu. Povolil sevření a já dostala možnost se vzdálit.
„Buď v klidu, mám rád, když žena není pasivní," usmál se a znovu po mě vystartoval. Zachytila jsem ji a odrazila ji nazpátek. Nemohla jsem se moc hýbat a on mě pomalu zaháněl do rohu.
„Mám takový pocit, že i před tím jsi měla s těmi šaty problém," usmál se a natáhnul ke mně ruku.
„Ne," zašeptala jsem, ale už bylo pozdě. Šaty ze mě spadly v cárech a já se dívala, jak látky pomalu plují na zem. Samael mě pozoroval a čekal na mou reakci. Začala jsem se třást, ruce mě začaly pálit, ale to nestačilo. Vystartovala jsem po něm a můj první kop a přehledem odrazil. Následoval pěstní útok, který si našel cestu k jeho bradě, zaklonil hlavu a o malý krok ustoupil, znovu jsem vykopla a mířila na jeho hrudník, ustoupil o další krok a takhle jsme pokračovali, dokud nenarazil do zdi.
„Už sis přestala hrát? Já na dlouhý předehry nejsem," zavrčel a vrhla po mě pěstními útoky, snažila jsem se jim, co nejrychleji uhýbat, ale povedl se mu falešný útok a místo jedné ruky, mířené do obličeje, mě druhou praštil do břicha. Zalapala jsem po dechu a padla na kolena. Ruce mě už pálily k nevydržení, zakřičela jsem a nehty se mi najednou začaly protahovat a zabarvovat do blyštivě stříbrné barvy. Nehty se protáhly asi o patnáct centimetrů, ale i to byla zbraň, máchla jsem rukou a nehty hladce projely přes Samaelovu tvář. Jen se pousmál a sáhl si na tvář, kde se mu ze čtyř škrábanců začala řinout krev. Zavrčela jsem na něj a vymrštila se nahoru a šla mu po krku, doslovně. Samael se dál pousmíval, jako kdyby ho to bavilo, já na rozdíl od něj začínala běsnit.
„Koukám, že máš pro drápy slabost," řekl, když uhýbal mým drápům, které jen těsně minuly jeho krk. Zařvala jsem a vrhla se na něj. Začala jsem zapomínat, co mě kdy kdo naučil při boji, chtěla jsem jen jeho krev. Jen zakroutil hlavou, vyběhl proti mně, chytil mě pod krkem a táhl mě k posteli, při pádu dolů jsem mu nastavila drápy a on se na ně při pádu narazil, lehce jsem jimi škubla a z jeho ran se mi na břicho začala řinout jeho krev. Chytil mě kolem zápěstí a vytáhl mé drápy z břicha, což zapříčinilo, že začal krvácet o něco víc. Švihla jsem druhou rukou, ale tu mi hned chytil rukou, kterou mě držel pod krkem. Připevnil mi jí vedle hlavy. Ruku, co jsem měla od jeho krve, si pozvedl k ústům a začal ji olizovat. Prohnula jsem se v zádech, abych se k němu přiblížila, zavrčela jsem na něj.
„Nemůžeš mě prostě jednou poslechnout?" znělo to jako nevyslechnutá prosba, jeho oči už nezářily a měly svou obvyklou šedou barvu, stejně jako mu už ani na krku netepaly rudé žíly. Položila jsem se nazpátek na postel a hleděla mu do očí.
„Ty šaty byly od Adrielle," řekla jsem a dala mu tím i vysvětlení. Podíval se na cáry šatů a pak nazpátek na mě.
„To je mi líto, ale ty jsi neměla opouštět sál a už ne vůbec s tím čoklem!" jeho hlas opět zahřměl a já se musela zamračit.
„To je moje věc!" řekla jsem rázně.
„Už dlouho není! Pořád jsi moje! A já nedovolím, aby ses takhle nabízela, kde komu na potkání!" zařval na mě.
„Dlouho už nebudu," oznámila jsem mu.
„Vážně? A to jsi vzala kde?" optal se sebejistě.
„Já nevím, kdo se tady bude ženit. Nebudeš mít na mě žádné právo a budeš se starat o svou družku. Nebudu moct být tvoje," oznámila jsem mu a on na mě beze slova hleděl. Po chvíli pustil moje ruce a zvedl se z postele.
„Mám na tebe smlouvu, pořád budeš moje," oznámil mi pevně a já se pomalu posadila. Většina krve už stihla zaschnout, ale prostěradlo bylo stále mokré, stejně jako jeho košile.
„Ta selkie tě může zase trénovat, ale bude tam vždycky někdo s tebou," s tím odešel z pokoje a já sebou praštila zpátky do postele a dívala se do stropu, dokud se mi nezačaly zavírat oči.