Královna Smrti

Epilog

Od Caroline a Zairy jsem se dostala až po několika týdnech. Nikdo mi nedokázal říct, co se vlastně stalo, ale na nějakou chvíli jsem byla prohlášená za mrtvou.
Padlý andělé, po zmrzačení jejich generálky, se dali na ústup a tak nastala doba budování, oprav, pochovávání mrtvých, ale také trestů. Hlava klanu vlkodlaků byl popraven i se svou pravou rukou a jeho dcerou, která byla usvědčená ze špionáže, protože se u ní našli plány celého komplexu dagonů, jak fungují stráže a také jed, kterým mě otrávila. Toho jsem asi litovala nejvíc, že jsem nemohla být přítomná jejich popravě. Nico se stal novou hlavou klanu, musel podepsat s Dagony podmínky a také musel souhlasit s tím, že bude pod přísným dohledem, který mu bude teď sloužit, jako pravá ruka.

Můj zdravotní stav se zlepšil natolik, že mě Caroline propustila ze své péče, i když jsem si před tím musela vyslechnout monolog, který zahrnoval i to, že si Caroline bere dovolenou a jestli mě zase někdo zabije, tak ona nebude ta, která mi zachrání zadek. Zdvořile jsem ji poděkovala a nenápadně jsem se snažila vyplížit z její ordinace. Došla jsem k výtahu a vyjela do přízemí. Vystoupila jsem a dívala se na shon, který v domě stále panoval. Opravy stále probíhali. V tom shonu si mě nikdy ani nevšímal. Vyšla jsem o patro výš a zaklepala na známé dveře. Nikdo neodpovídal, vešla jsem dovnitř a uslyšela téct vodu.
„Samaeli? Můžu dovnitř?" křikla jsem a už jsem za sebou víceméně zavírala dveře.
„Jo! Dej mi chvilku!" ozvalo se z koupelny. Samael se už zbavil všech věcí, které tu měla Gia. Pak mou pozornost upoutal zapnutý notebook. Pokrčila jsem rameny. Stejně jsem si slíbila, že se tam někdy dostanu.
Usedla jsem na židli a začala se rychle probírat všemi složkami, co tam měl, až jsem narazila na osobní složky členů klanů. Objevila jsem tam i svojí, musel ji vytvořit, asi po tom, co se o mě dozvěděl pravdu.
„Tak, co na mě máš?" zašeptala jsem se a rozklikla složku. Projel mnou šok, celé mé tělo se začalo třást. Bylo tu všechno. Měl tady i fotky z mých misí, měl tady fotky z mého dětství a zprávy od svého špiona, který mě sledoval už několik let. Vyjela jsem ze složky a podívala se na datum vytvoření. Pět let. Tu složku už měl pět let. Pokoj kolem mě se začal točit, a já přestávala dýchat.
Otevřeli se dveře a v nich stál Samael jen v teplákách a ručníkem si utíral mokré vlasy.
„Promiň, musel jsem už dát trochu..." zastavil se uprostřed věty, když mě spatřil.
„Tys o mě věděl, celou tu dobu jsi věděl, kdo jsem zač," řekla jsem potichu, ale já moc dobře věděla, že mě slyší.
„I lidi, jako ty dělají chyby, čímž k sobě přitahují pozornost. Jistě, že jsem musel zjistit, co jsi zač," Samael nechal sklouznout ručník na zem a vydal se ke mně. Vstala jsem ze židle a oddálila jsem se od něj.
„Takže od začátku jsi o mě už věděl všechno, všechno to pro tebe byla blbá hra, do které jsi mě zatáhla! Proč?! To, že jsi zabil Aarona, byla tak hra?!" Cítila jsem vztek, který nabíral na intenzitě.
„Aaron udělal chybu, za kterou musel zaplatit, ale rozhodnutí tvého otce mi pak hrálo do karet, to ano. Usnadnil mi až moc přístup k tobě."
„Proč?" zeptala jsem se znovu.
„Věděl jsem, co jsi zač, co dokážeš a hlavně to, že tvoje sestra není pravá dědička, ale ty. Už od začátku jsi to byla ty. Tvá matka ti to asi opomněla říct, ale následnice se trochu liší od normálních banshee. Jejich schopnosti se rozvíjejí pomalu, jejich křik a schopnosti jsou pak o tolik silnější, než si může jakákoli banshee zdát a to, co umíš teď je jen kapka v moři z tvojí moci. Samozřejmě, že jsem tě chtěl pro sebe! Naši potomci, ať už by to byli chlapci nebo dívky, byli by neporazitelní!" Nevěřícně jsem se na něj dívala a hlavou mi létali všechny ty vzpomínky, když mě cvičil, když si myslel, že jsem těhotná, když nedokázal vystát, aby se na mě jen někdo podíval.
„Končím, jdu domů. Pro svoje věci si někoho pošlu," oznámila jsem a otočila se ke dveřím. Samael ke mně okamžitě přiskočil a chytil mě za ruku.
„Nemůžeš odejít!" zavrčel na mě.
„Tak se koukej," odstrčila jsem ho od sebe a vyšla na chodbu, šla jsem rovnou dolů k hlavnímu vchodu.
„Okamžitě ji někdo zadržet!" zahřměl Samael na schodech a já se akorát dotýkala kliky. Všichni ustali v práci. Lucien vyběhl z jídelny a nechápavě se koukal na celou scenérii. Nikdo se ani nehnul. Lucien ke mně přišel a chytl mě za ruku.
„Co se děje?" zeptal se a očkem se podíval po bratrovi, který scházel schody.
„Odcházím, na důvod se zeptej svého bratra, určitě ti to rád vysvětlí," vymanila jsem se z jeho sevření a odešla. Odešla jsem od Dagonů. Cestou jsem nasedla do prvního auta, které bylo nejblíž, a odjela domů.

Dveře mi otevřela Annie. Její radost se nedala popsat slovy. Všichni se přišli podívat, co se to děje, včetně mých rodičů.
„Rivo? Co tu děláš?" zeptal se otec a koukal se na dveře, jako kdyby se za mnou měli objevit bratři. Teď už spíš hlava klanu Dagonů.
„Vracím se domů, smlouva padla se Sargonovou smrtí a ani nemám důvod tam dál zůstávat," prohlásila jsem. Nikdo k mému údivu nic nenamítal, všichni se na mě usmívali.
Po přivítání se všemi členy našeho domu jsem se vydala za Adrielle. Její hrob byl stále dobře udržovaný a plály u něj čerstvě zapálené svíce.
„Měla jsi pravdu sestřičko, ještě není konec."