Královna Smrti

19. kapitola

Uslyšela jsem kapání vody, že bych zapomněla vypnout vodu v koupelně? Pomalu jsem otevřela oči a zjistila jsem, že jsem ve sklepení, které osvětlovala jen jedna žárovka, která se vesele houpala na černém kabelu.
„Jdi říct pánovi, že už je vzhůru." Řekl ženský hlas a já se po něm rozhlédla. V levém rohu stála žena s olivovou pletí, tmavýma očima a vlasy měla střižené na ježka. Zhluboka jsem se nadechla a přemítala jsem si, co se všechno stalo. Po chvilce mi před očima přejelo celé dění klanu. Padlý andělé, souboj s Lucienem a Samaelem a to, že mi Samael překazil vzít si jed.
Podívala jsem se dolů a viděla, že jsem připoutána k celkem bytelné židli z masivního dřeva. Obě nohy, ruce, pas a po lehkém trhnutí celého těla, jsem zjistila, že i krk mám připoutaný k židli. Trhla jsem sebou znovu o trochu víc. Byla to chyba, jelikož mě bolelo celé tělo.
Než mě připoutali, sundali mi celou mou výzbroj, a nechali mě ve sklepení jen v kraťasech a tílku. Vůbec mi nebyla zima.

Všude mi zůstali modřiny, podlitiny a pár menších ran, ale o vážnější zranění se mi někdo postaral, alespoň do té míry, abych tady nevykrvácela. Zaklonila jsem hlavu dozadu a fascinovaně koukala na houpací žárovku. Věděla jsem, co bude následovat. Sice se mi to vůbec nelíbilo, v jediné, co jsem teď mohla doufat, že jim brzy dojdou nervy, udělají chybu a dopřejí mi rychlou smrt.

Po pár minutách, se znovu otevřely dveře, díky čemuž se sem dostal čerstvý vzduch. Celá tahle místnost byla cítit plísní a ztuchlotinou.
„Říkali jste, že je při vědomí." Řekl povědomí hlas.
„Je při vědomí." Odpověděla mu moje chůva, které ke mně došla a zvedla mi hlavu, aby bylo jasně vidět, že mám otevřené oči a jsem při vědomí.
Moje oči padly pohledem na Samaela Verina. Bylo na něm vidět, že podstoupil léčbu u čarodějnic, jelikož měl stejně jako já, vážná zranění zacelená.
„Tak už se její výsost vyspinkala?" Zeptal se s arogantním úsměvem na tváři.
„Ještě pět minut bych brala." Odpověděla jsem mu a cítila, že mám roztržený ret. Jen se zasmál. Vzal si druhou židli a posadil se naproti mně.
„Tak, co mi povíš pěkného?" Optal se.
„Měli byste zavolat instalatéra, máte zrezlé potrubí a plíseň je fakt zlo." Samael se začal hlasitě smát.
„Dobře a co kdybys mi řekla o té tvé eskapádě na klání?" Nadzvedla jsem obočí.
„Kdybys mě nechal domluvit, tak bych ti vysvětlila, že vážně neumím tančit." Samael už se bohužel nesmál.
„Měl jsem spíš na mysli, to že jsi dostala mého bratra do kritické situace, pak ses pokusila zabít mě, a když se ti to nepovedlo, tak si chtěla vzít jed."Miluji lidi, kteří nechodí kolem horké kaše, ale takhle zabít tak slibnou konverzaci? Měl by se stydět.
„Jak moc je vážná ta jeho kritická situace? Přežije? Nebo je to trochu víc na hraně?" Samael se zamračil, vstal ze židle a mrštil s ní o stěnu, kde se židle roztříštila na malé třísky. Třeba by to šlo použít k zapálení menšího ohýnku. Fakt mi tu začala být zima.
„Kdo tě poslal?" Zeptal se Samael a snažil se udržet si klidný tón.
„Nikdo." Odpověděla jsem.
„Takže sis prostě jednoho krásného dne řekla, že zabiješ dědice rodu Dagonů?" Nadzvedl obočí.
„Páni, vy umíte číst myšlenky?" Díky téhle poznámce jsem si vysloužila pěstí do tváře.
„Jo a právě teď mi něco říká, že tě bolí tvář." Odpověděl mi a odplivnul si na zem.
„Kdybych mohla, tak zatleskám." Pokrčila jsem rameny.
„Podle záznamů jsi přišla s klanem Banshee, který vede Morgan Reed. Poslal tě on?" Jen jsem se usmála, protože se mi v hlavě ozval otcův hlas „Ať už se stane cokoli, nikdy nesmíš přiznat, že jsi jakkoli spojená s naší rodinou." Jednou mě unesli přímo z našeho rodinného sídla. Hodili mě do sklepení podobnému tomuto a dny mě mučili, jen abych jim řekla, pro koho pracuji. Po dvou týdnech přišel otec a řekl, že jsem zkoušku zvládla. Všichni mí mučitelé pak na místě zemřeli a já odešla domů, kde mě několik dní dávala do kupy Sahreen.
„To vás třeba vůbec nenapadlo, že jsem se dostala do klanu Banshee, abych se potom dostala skrz ně k vám?" Samael se jen uchechtl.
„Nebylo by jednodušší dostat se do našeho domu?" Tentokrát jsem se uchechtla já.
„Jednodušší možná, ale pak by to vedlo k více komplikacím. Všichni by věděli, kdo jsem a tím pádem bych měla méně příležitostí." Samael si začal pokyvovat hlavou.
„To je pěkná historka." Jen jsem protočila očima. „A teď bych chtěl slyšet tu pravdivou." Jen jsem si povzdechla.
„Právě jsem ti jí řekla." Ta pravda se mu nejspíš nelíbila a tak jsem dostala pěstí do druhé tváře.
„Kdo tě poslal?!" Samael už začal vrčet.
„Nikdo." Odpověděla jsem a Samael jen zakroutil hlavou a otočil se na moji holohlavou chůvu.
„Přines to." Chůva jen kývla a na chvíli se vypařila z místnosti. „Tak, pořád mi nechceš říct, kdo tě poslal?"
„A ty bys to vyzradil?" Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Chůva přišla a v jedné ruce měla kufřík a v druhé kýbl. Jen jsem nadzvedla obočí. Samael si kufřík převzal a položil ho na stolek kousek ode mě. Pak kývl na chůvu a tak vylila obsah kyblíku na mě. Byla to ledová voda. Zhluboka jsem dýchala, protože ta voda byla vážně ledová a já teď měla promočené všechno oblečení a začala jsem se třást zimou.
„Děláš si srandu?! Už tak tady máš zimu a ještě po mě budeš lejt ledovou vodu?!" Samael si přitáhnul novou židli.
„To byla jen předehra." Lehce mu zacukaly koutky úst a otevřel kufřík a natočil ho trochu ke mně, abych měla výhled na to, co mě bude čekat. Kufřík byl plný jehel, které měly různou tloušťku.
„Paráda, uděláme si společnou akupunkturu?" Snažila jsem se to říct, co nejvíc sarkasticky, ale když vám drkotají zuby, tak nejde úplně dobře.
„Věděla jsi o tom, že po ledové vodě ti víc zcitliví kůže na těle?" Vytáhl jehlu, která mohla mít průměr jeden milimetr, a pořádně si ji prohlédl. I když mě bylo jasné, že to hlavně ukazuje mě.
„Omlouvám se, asi jsem si zapomněla udělat domácí úkol." Řekla jsem mu, čímž jsem dala jasně najevo, že odmítám mluvit.
To mu stačilo a první vpich provedl na koleni. Jehly byly dlouhé deset až patnáct centimetrů, nejdříve mi zajel pod kůži, pak jehlu naklonil a jel s ní dopředu, až jehla opět vyjela na povrch. Na koleni, tak úzká jehla nepůsobila nijak velkou bolest. Čím však vpichoval jehly výš a používal větší tloušťku, bylo těžší se na něj lhostejně usmívat.
Poslední jehla na stehně, měla v průměru tři milimetry a z obou konců tekly čurky krve. Když se jehla vynořila zpět na povrchu, ujelo mi lehké syknutí.
„Už se ti chce mluvit?" Zeptal se Samael s úsměvem.
„Měli by ti vrátit peníze. Takhle se akupunktura vážně nedělá." A na řadě bylo druhé stehno, když ani potom jsem nechtěla mluvit, přesunul se na ruce, kde byla kůže o něco víc, citlivější než na stehnech.
Už když dokončil první ruku, tak jsem byla orosená potem a po každém vpichu jsem zadržela bolestné zakňučení.
„Jaké je tvé jméno?" Zeptal se a prohlížel si další jehlu.
„Valerie." Řekla jsem a zhluboka se nadechla.
„A je to skutečné jméno?" Zeptal se a prohlížel si, kam další jehlu vpíchne.
„Záleží na tom?" Optala jsem se nazpět.
„Co tvá rodina?" Nakonec usoudil, že tahle ruka už je plná, tak se přesunul k druhé, kde začal od hřbetu ruky.
„Mrtvá." Odsekla jsem mu.
„A co nějací příbuzní?" Vytáhl další jehlu a vpíchl ji do kůže, kde s ní trochu zakroutil.
„O žádných nevím." Procedila jsem skrz zuby.
„To je taková škoda. Určitě by je zajímalo, co se s tebou stalo." Zavrčela jsem na něj.
„O tom pochybuji." Odpověděla jsem mu. Samael mávl rukou a najednou mi vyletěli všechny jehly z těla. To mě celkem překvapilo a díky tomu ze mě vyšlo bolestné heknutí, které doprovázelo cinkání jehel, které se odrazili od stěn.
Následoval hřejivý pocit, který mému tělu dodávala moje krev, která se začala řinout z ranek. Samael ke mně znovu natáhl ruku. Chvíli jsem nechápala, o co mu jde, ale pak když jsem se nemohla nadechnout, jsem vytřeštila oči.
„Ať už chceš nebo ne. Nakonec budeš mluvit." Přislíbil mi Samael a pokračoval v mém dušení.