Královna Smrti

20. kapitola

Samael vždycky věděl, kdy má přestat s dušením, abych neomdlela. I když je pravda, že malé omdlení bych uvítala. Byla jsem unavená, promrzlá a měla jsem hlad. A to ani nemluvím o potřebě dojít si na záchod.
„Tak co? Už budeš zpívat." Chvíli jsem se na něj dívala a pak jsem si odkašlala, abych si pročistila hrdlo.
Samael napjatě čekal a já mu začala zpívat folklórovou píseň démonů. Po pár slovech proti mně máchl rukou a já díky síle větru spadla na pravou stranu. Jelikož moje tělo bylo připoutané k židli, nemohla jsem pád nijak usměrnit. Cítila jsem štiplavou bolest na tváři a ruce, ale také tupou bolest v hlavě. Paráda, ještě budu mít otřes mozku. Přispěchala ke mně chůva s pomocníkem a zvedli mě nahoru.
„Už tě mám vážně dost." Procedil naštvaně Samael a já jen nadzvedla obočí.
„A to jsme tu teprve pár hodin." Nemohla jsem si tu kousavou poznámku odpustit. Vážně ne.

Následovala znovu dušení, kdy jednou to přehnal a já opravdu omdlela z nedostatku vzduchu. Probudilo mě podivné šimrání na těle, když jsem otevřela oči, uviděla jsem, jak na mě chůva napojuje na drátky, které vedly k zařízení, na kterém bylo spoustu čudlíků, ale taky škála s volty.
Trochu jsem vytřeštila oči. Na elektřině jsem byla připojená jen jednou a vážně to nebylo nijak příjemné.
Samael si všiml mého zděšení a pousmál.
„Chtěla bys mi něco říct?" Chvíli jsem kmitala očima mezi ním a elektřinou, je pravda, že jsem z toho, vážně nebyla nadšená.
„Jen doufám, že kvůli mně nepřesáhnete limit s elektřinou." Samael protočil očima a přešel ke krabičce, kterou zapnul, a já uslyšela nepříjemné cvakání elektřiny.
„Začal bych jen tak zlehka." Pousmál se a zmáčkl tlačítko se sedmdesáti volty. Zatnuly se mi svaly a začalo mi v nich cukat. Věděla jsem, že tohle je jen sladký začátek. Elektrody jsem měla přilepené na rukách, břiše, stehnech, lýtkách a zádech. Těch sedmdesát voltů nechal proudit asi pět minut. Svaly se mi cukaly jak zběsilé a začalo to být dost nepříjemné.
Vypnul proud a byl to tak slastný pocit.
„Doufám, že máš pohodlí." Opět se na mě ušklíbl a já bych nedala nevím, co, abych se mohla postavit, a pořádně protáhnou.
„A kdybych řekla, že ne? Přineseš mi pohodlnější židli?" Naklonila jsem hlavu na levou stranu a pak uslyšela, jak mi křuplo v krku. Krása.
„To sice ne, ale před tím jsi říkala, že ti je zima. Dovol mi tě trochu zahřát." Až skoro ďábelsky se usmál a zmáčkl tlačítko se sto padesáti volty.
Ze začátku, jsem musela zadržet dech, bolestně jsem stiskla k sobě zuby. Nakonec jsem se stejně musela nadechnout a oddalování mi s tím nijak nepomůže.
Zhluboka jsem vydechla, ale znělo to jen jako bolestný sten. To se mu líbilo, tak proud zesílil na sto devadesát voltů. Vyjekla jsem bolestí a nehty jsem zarývala do dřevených opěrátek na židli.
Seděla jsem celá napjatá a najednou jsem se ani nemohla nadechnout. Nemohla jsem ani křičet, jen ze mě vycházelo hekání, které taky brzo přestalo, jelikož mi docházel kyslík.
Samael, vypnul elektřina a já se svezla do židle. Celé tělo sebou začalo svévolně škubat.
Pod elektrodami a kolem nich se mi rozléhaly spáleniny, ale mě teď zajímal hlavně vzduch. Dýchala jsem tak rychle, že bych možná v téhle situaci zvládla holotropní dýchání. Hlava mi visela dolů, ale někdo mě pevně sevřel za bradu a zvedl mi hlavu. Samozřejmě, že to byl Samael, teď už se ale neusmíval, mračil se na mě.
„Kdo tě poslal?" Zeptal se a já bych přísahala, že do toho i vrčel.
„Nikdo." Řekla jsem a sípavě se nadechla. Samael nechal mou hlavu opět klesnout a přešel zpět ke své hračce, kde opět zapnul proud, tentokrát to muselo být snad přes dvě stě voltů. Tělo se mi opět napjalo, hlavu zaklonila do zadu a začala jsem vřeštět bolestí. Samael po chvilce proud vypnul. Musel, jinak by mi brzo uškvařil mozek. Hlava mi opět padla dopředu a díky vlasům jsem neměla kompletní výhled po místnosti.
„Přiveď ji." Zavelel Samael a někdo odešel z místnosti. Tělo mi sebou svévolně škubalo a každé škubnutí bolelo jak čert.
Někdo mi začal sundávat elektrody. Zvedla jsem oči a přede mnou seděl Samael. Přejel prsty po spálenině pod elektrodou a já se uchechtla.
„Copak? Chceš si udělat přestávku od mučení?" Moje další uchechtnutí nevyznělo, tak jsem chtěla. Bylo to spíš sípání po dechu.
„Copak? Krom zabíjení taky děláš kurvu? Kolik bereš za hodinu?" Jen zakroutil hlavou a sundal mi poslední elektrodu z břicha.
„Určitě za víc, než bude tvůj účet za eletřinu." Zavrčela jsem na něj. Což vedlo jen k jeho dalšímu arogantnímu úsměvu a vzdálil se ode mě.

Cvakly dveře a dovnitř vešel strážný s mladou ženou. Měla dlouhé modro černé vlasy, kypré tvary a tmavě hnědé mandlové oči. I kdyby neměla ty podpatky tak by stejně byla vyšší než já. V obličeji neměla žádný výraz, ani se nepozastavila nad tím, že před ní sedí spoutaná zmučená holka. Hádám, že je na to zvyklá.
„Pane." Řekla stroze a pokývla hlavou.
„Zairo. Rád tě vidím." Řekl Samael a přešel k ní. Chvíli si něco mumlali a já, kvůli blbé akustice, neslyšela nic.
Zaira, přešla ke mně a chvíli mě pozorovala. Po chvilce mi to začalo být nepříjemné, tak jsem na ní trochu zavrčela.
„Má silné štíty." Nadzvedla jsem obočí. Takže čarodějnice. A kurva.
„Bude to pro tebe problém?" Zeptal se Samael.
„Na tohle nepotřebuju prolomit všechny štíty." Usmála se jako mlsná kočka. Zvedla obě ruce a zastavila se u mých spánků, kam mi položila dva prsty.
Zhluboka jsem se nadechla. Tohle nebude nic pěkného.
„Foderunt altum non numquam emergunt, qui profunde dormire..." Čarodějka začala zaklínat a moje tělo se začalo uvolňovat. Chtělo se mi spát. Tak moc se mi chtělo spát.

Probudili mně letmé dotyky na mých zádech. Někdo mi po nich přejížděl prsty a vytvářel různé obrazce.
„Lassie, nech mě spát. Měla jsem dlouhou noc." Poslepu jsem rukou hledala přikrývku, abych ji mohla vytáhnout, o něco víš, protože mi táhlo na záda.
„Lassie? Ty máš pro mě novou přezdívku?" Ztuhla jsem. To nebyl Nicův hlas. Ale zdál se mi i přesto povědomí. Hlavně ta arogantní pobavenost v hlasu jsem znala až moc dobře.
Pomalu jsem se otočila a naskytl se mi tak nepravděpodobný pohled, že i kdyby mi to někdo ukázal fotce, obvinila bych dotyčného, že je to photoshop.
Vedle mě ležel polonahý Samael Verin.